Historie sboru

V okolí Potštejna se v minulosti skrývali členové pronásledované Jednoty bratrské. Svědčí o tom i název hlubokého údolí, „Modlivý důl“, kde se scházeli čeští bratři k tajným bohoslužbám.

„Bratrská čtvrť“ se nazývá část Potštejna, kde stojí bratrská modlitebna a fara. Potštejn byl totiž prvním sborem v Čechách, kde působila tzv. Obnovená jednota bratrská. První vlna nekatolických exulantů odcházela z Čech po roce 1620. Později, v 18. století, našli příslušníci Jednoty bratrské útočiště v Herrnhutu (Ochranově) na panství hraběte Zinzendorfa. Tak vznikla Obnovená jednota bratrská, jež byla později ve světě známá pod jménem „Moravští bratři“. Přes mnohé potíže (tato Obnovená jednota bratrská nebyla v Čechách uznána ihned po vydání protestantského patentu v roce 1861) byly i v Čechách zakládány sbory a jako první z nich byl vybrán Potštejn. Stalo se tak 16. října 1870. První bratrská modlitebna byla po více než 200 letech posvěcena v Potštejně 6. srpna 1871. Ta dnešní pochází z roku 1899.

Členové tzv. Ochranovského seniorátu jsou součástí Českobratrské církve evangelické (ČCE), ale zůstávají začleněni do Světové Jednoty bratrské. 

Po zdařilé rekonstrukci v roce 2013 je dnes bratrský kostel v Potštejně jedním z nepřehlédnutelných objektů podél státní silnice č.14 z Vamberka do Ústí nad Orlicí. Hned vedle kostela stojící fara, v níž je i zimní modlitebna a další prostory pro život sboru i další občanské aktivity, je vlastně poslední z původních 7 domů tzv. Bratrské čtvrti. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně pamatuje ještě  Napoleona, patří k nejstarším objektům v obci.

 

 

P o t š t e j n

 

Nový bratrský sbor v Potštejně byl zpočátku prozatímně obsluhován br. Hartwigem z Čermné. Jemu ku pomoci byli zvoleni dva bratří jako první starší sboru: br.Nespěchal  z Prorub a br. Vávra ze Záměle, kteří měli dbát hlavně o pastorační péči mezi členy. Br. Hartwigovi připadlo konání bohoslužebných shromáždění. Přisluhováním svátostmi byli pověření někteří bratří z Ochranova a br. Wunderling.

Sboru chyběl vlastní stánek. Shromažďoval se v sednici u Suchánků - to však bylo pouhé provizorium. Měla-li se práce prohlubovat a rozšiřovat, bylo nutno především opatřit sboru modlitebnu. Ale to nebyl úkol nikterak snadný, neboť  jak potštejnská katolická vrchnost, tak i samo obyvatelstvo městečka zaujalo vůči „beranům“ postoj rozhodně zamítavý a nepřátelský.

Bratří myslili na koupi nějakého domu,v němž by se upravila modlitebna s bytem pro budoucího kazatele. Náklad takové adaptace by nikdy nedosáhl takové výše, jako kdyby se dům stavěl od základů nový. Finanční prostředky bratří v Potštejně měli. Získali je darem - jakýsi blízký přítel br. Hartwiga, pan F.W.Grünwald z Königsbergu v Prusku,  věnoval pro české dílo 3.000 tolarů. Tento dar odevzdal br. Hartwig potštejnským, aby si zaň pořídili sborový dům.

To se stalo kupodivu brzy. Tkalcovský faktor Lepšík vlastnil v Potštejně zánovní kamenný dům (čp. 10), nedávno postavený na místě kdysi dřevěné, zchátralé a houbou dřevomorkou prolezlé staré chalupy. Při stavbě nového domu nebylo však dbáno izolační opatrnosti a tím se zárodky dřevomorky dostaly do novostavby a houba se zakrátko rozlezla znovu. Faktor Lepšík hleděl se domu  zbavit a nabídl ho proto potštejnským bratřím. Ti z nedostatku vhodnějšího objektu jej v květnu 1871 koupili a upravili v něm modlitebnu. Péči o dům převzali v něm bydlící manželé Ptáčkovi.

Nová bratrská modlitebna - první v Čechách po více jak dvou stoletích - byla posvěcena 6. srpna 1871 za účasti br. Wunderlinga a jiných hostí z Gnadenfrei. Přišla i početná skupina čermenských bratří a sester, vedených br. Hartwigem, který také pronesl slavnostní kázání na základě textu Ž 84,1. Posvěcující akt konal br. Wunderling. Odpoledne slavil potštejnský sboreček  své první Hody lásky. Kávový servis mu pro tento účel věnovaly ovdovělé sestry z Nízkého. Měli tedy potštejnští sborový vlastní dům s modlitebnou. Chyběl jim však ještě kazatel. Ale i toho se brzy dočkali.

Dlouho se Ředitelství  Jednoty v Ochranově rozmýšlelo, koho poslat do Čech jako prvního kazatele. Pro české dílo bylo tehdy v německých sborech velké nadšení a mnozí z mladších pracovníků by byli rádi šli do země otců. Nakonec z řady kandidátů  vybralo Ředitelství dva nejvážnější a nejvhodnější: br. Burckharda a Schmidta. Mezi oběma rozhodoval los. Losování vyšlo ve prospěch br. Eugena Alberta Edmunda Schmidta, potomka moravských bratrských exulantů, do té doby sborového pracovníka v Konigsfeldu.

Br. Schmidt nebyl původně teolog, ale učitel na chlapeckém  výchovném ústavě v Gnadenfrei. Zde jej silně bohoslovecky ovlivnil ředitel ústavu a kazatel br. Wunderling. Pod jeho vedením začal soukromě studovat teologii s tak dobrým výsledkem, že po několika letech mohl převzít už zmíněnou funkci kazatelova pomocníka v Konigsfeldu. Ale jen nakrátko, neboť církev jej volala k práci do Potštejna.

Nejprve se br. Schmidt musel naučit česky, aby mohl svým ovečkám vůbec sloužit. Proto odešel v říjnu 1871 do Čech k vzácnému příznivci Jednoty, krabčickému reformovanému faráři Šubertovi, aby se v ryze Českém prostředí naučil české řeči. Učil se velmi rychle, takže již po roce mohl nastoupit v Potštejně. Bylo toho už svrchovaně třeba. Ukazovaly se tam totiž některé těžkosti, k jejichž řešení bylo nutné kazatelovy přítomnosti. První návštěvu učinil br. Schmidt v Potštejně o velikonoční neděli  31.3.1872. Sborem byl přivítán radostně, zato potštejnskou veřejností nevraživě: posměšným beraním bečením....

Instalace nového kazatele konala se v neděli 13. října 1872. Pověřeni Ředitelstvím Jednoty, dostavili se br. Wunderling a Lentz z Gnadenfrei. Br. Schmidt předem oznámil okresnímu hejtmanství v Rychnově nad Kněžnou, že ve zmíněnou neděli vykoná v Potštejně veřejné bohoslužby. Hejtmanství odpovědělo striktním zákazem, k němuž připojilo místodržitelský výnos, zakazující všechna veřejná shromáždění náboženských společností a církví státem neuznaných. Výnos povoloval jen soukromé „domácí pobožnosti“ se zvanými hosty. V tomto smyslu se musel zařídit také br. Schmidt. Všem členům sboru rozeslal písemné pozvánky, se jménem každého pozvaného a hodinou shromáždění a když se o instalační neděli přišel četník přesvědčit, zda se tu nekoná zapovězené shromáždění, bylo shledáno vše v pořádku.

Potštejnský sbor, podle platných zákonů státem neuznávaný, musel překonávat řadu těžkostí. Na místo shromáždění směly být jen domácí pobožnosti s jmenovitě zvanými hosty. Často se přišel  během takovéto pobožnosti četník přesvědčit, jak tento příkaz dodržují.   Ani pohřební pobožnosti nebylo možno vykonávat na hřbitově veřejně. Kazatel obyčejně vykonal pohřební liturgii v domě smutku, načež pozůstalí sami doprovodili tělo zesnulého a hřbitov. Sbor se mezitím odebral do modlitebny, kde za zpěvu písní a četby Písma očekával návratu pozůstalých. Teprve potom kazatel proslovil pohřební kázání.

Jinou těžkostí byl hmotný nedostatek malého sborečku, odkázaného na milodary z ciziny. Nelze při tom ale smlčet, že sbor na takové dary až příliš spoléhal. Nebyla v něm pěstována vlastní uvědomělá obětavost. K tomu přistupovaly ústrky a zjevné nepřátelství  ze strany potštejnských katolíků a panství. Vedle sborového domu stála malinká dřevěná chaloupka čp. 11. Baronka Dobrzenská, bigotní katolička, ji chtěla za každou cenu koupit, aby na jejím místě postavila chudobinec, vedený řádovými sestrami - jeptiškami. Tímto sousedstvím měl být paralyzován bratrský vliv na obyvatelstvo městečka a mělo tak být zamezeno „rozrůstání kacířství“. Bratří však prostřednictvím cizí osoby domek koupili sami. Dlouho nestál, brzy byl zbořen. Darem jednoho bratra ze Švýcar byla umožněna r. 1876 koupě domu čp. 12, kde byla zřízena nová modlitebna, sloužící sboru až do roku 1899.

Bylo velikým štěstím potštejnského sboru, že jeho prvním kazatelem se stal člověk tak energický a podnikavý, jakým byl právě br. Schmidt. Chudobě členů snažil se odpomoci zavedením domácké výroby knoflíků pro holandskou Mullerovu firmu v Zeistu, později pro firmu Wess a Weis tamtéž. Šití knoflíků poskytovalo řadě chudých lidí obživu, vcelku však sboru nepřineslo takový užitek, jak se původně myslelo.

V poměru k lidem byl kazatel Schmidt přísný, až strohý, ale měl otevřené srdce pro potřeby všech. Od členů sboru vyžadoval neúprosně kázeň života a věrný kázáním Slova kříže dbal o duchovní růst svých oveček. Již roku 1872 byly pro potřeby sboru vytištěny „Zásady a pořádky členů Bratrské církve v Čechách a na Moravě“. Z německé předlohy je Schmidtovi upravil krabčický farář Šubert za spolupráce krabčického evangelického reformovaného učitele Váši. Roku 1873 vyšla česky první Hesla a texty. Byl sestaven řád pro nedělní bohoslužby. K výchově mládeže měl sloužit roku 1877 vydaný katechismus „Našim dětem“ (Fur unsere Kinder). Pro sborová shromáždění pořídil br. Schmidt nový zpěvník - výtah z českého kancionálu Berlínského (Rixdorfského).

Sbor se pod moudrým a obezřetným vedením Schmidtovým zvolna konsolidoval a také rostl. Měl dvě filiálky: v Čermné, obsluhovanou br. Hartwigem, a v Čenkovicích (německou), kde byli první členové přijati 23. února 1873. Téhož roku byl zakoupen z darovaných peněz sborový dům. Čenkovické skupince sloužil br. Fridrich D. Peter. Krom těchto dvou filiálek se kázalo také v Lanškrouně (počátek 25.8.1872), v Rychnově n. Kněžnou a Vamberku. Za první desetiletí svého trvání vzrostl potštejnský sbor z počátečních 27 duší na 174 duše. Ale to už tu nebyl sám, to už měl bratra v novém sboru dubském.