Sestry a bratři. Z přečteného textu k nám zaznívá hlas apoštola Pavla, který volá své spoluvěřící k napodobování Krista. Ten jeho hlas zní na první poslech jako nadsázka. Jak bychom si my, porušení lidé, mohli dovolit napodobovat Božího Syna? Jak bychom se s ním jen mohli srovnávat nebo se dokonce k němu přirovnávat? A přece to není volání, které bychom jako křesťané měli vyslechnout s nedůvěrou, lhostejně, bez jakékoliv odezvy. Je pravda, že čas běží nezadržitelně kupředu a od té Pavlovy výzvy už uběhlo skoro dva tisíce let. Ale čas nic neubral z aktuálnosti této výzvy, nezasypal ji popelem zapomenutí. To, co napsal Pavel do Filipis, je aktuální i pro nás. Dnes. „Bratři, napodobujte se mnou Krista!“ I sám Pán Ježíš nám říká: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (J 13,15). Tak nějak hovořil Pán Ježíš a jeho slova zaznamenali evangelisté. A myslíte si, že Ježíšovo slovo bylo vyřčeno nadarmo, zbytečně?
Já vím, že když se otevřeme Božímu slovu, tak nás ta Ježíšova výzva i apoštolovo opakování bodá a pálí. My jsme totiž ochotni napodobit leckoho a leccos, ale náš Pán zůstává na posledním místě! Do způsobu jeho života se nám nechce. Raději svou neochotu omlouváme nebo se vymlouváme. A víte, proč se nám nechce? Protože napodobovat Krista znamená v prvé řadě vstoupit na cestu pokory, sebezapření, lásky. Ne lásky k sobě samému, nebo lásky k těm, které jsme si jako předmět svého zájmu a předmět svých sympatií vybrali. Podle Ježíšova příkladu má milovat všechny. I takové, kteří si to nezaslouží, kteří se třeba proti nám osobně provinili, ublížili nám nebo někomu z našich blízkých. A je mi zcela jasné, že v takovém případě je třeba sebezapření do krajnosti. Umíme to? Možná, že rádi a ochotně přiznáme, že k tomu nemáme síly. A je to spíše naše omluva a výmluva, kterou se chceme ospravedlňovat. Ospravedlňujeme se, třebaže známe Ježíšovu lásku, která pro nás šla cestou kříže. Ale nám se nechce. Myslíme si, že bychom zahynuli, že bychom to nedokázali. A zapomínáme při tom na to, že je nám v naší bezmocnosti blízko Pán Ježíš.
V evangeliu jsme četli záznam několika událostí, v nichž zasáhl Pán Ježíš. A zasáhl právě tam, kde lidská síla kapitulovala. Vysoce postavený žid, představený synagogy, Jairus, hledá pomoc u Ježíše, když si neví co počít v zármutku, protože ztratil svou dcerušku. Žena, která trpěla dvanáct let krvácením, se učí v Ježíšově blízkosti doufat a ne zoufat. Žádná moc na zemi jí nepomohla, ale ona přesto věří v Ježíšovu moc a dotýká se třásní jeho roucha. Dva slepí se u Ježíše učí naději. „Potřebujeme, aby ses nad námi smiloval, Dynu Davidův!“ Nesmiluješ-li se ty, není na zemi moci, která by nám pomohla!“ A dobře si všimněte Ježíšovy otázky: „Věříte, že to mohu učinit?“ A pod dojmem této otázky jejich naděje nabývá reálné podoby. „Dobře jste učinili, dobře jste učinili, že jste svou naději složili v Davidovu Synovi, že jste se naučili doufat!“
Vidíte, sestry a bratři, v těchto evangelijních příbězích stojí obnažena podstata našeho lidství v kritických situacích. A ze zkušenosti asi víte, že se to netýká jen
věřících. Cesta k jejich řešení nevede nikam jinam, než do blízkosti Spasitelovy. On je cílem putování víry i naděje, k němu míří stezky doufání a jistoty. Teprve, když si uvědomíme, že nejsme ničím, pak zatoužíme po Ježíšově blízkosti. A když za ním vykročíme s holýma rukama, takoví jací jsme, pak se ocitneme tam, kde chce mít apoštol Pavel své milované sestry a bratry.
Protože kde se projevuje Ježíšova pomoc, začíná naše napodobování Krista. Ne v tom, že bychom si chtěli počínat jako on a chtěli uzdravovat, křísit mrtvé. To bychom sklouzli na úroveň blouznivců a šarlatánů. Ale Ježíše začneme následovat v okamžiku, kdy se naše oči otevřou pro potřeby druhých. Kdy se naše srdce otevře pro lásku k nim. Kdy zatoužíme následovat příkladu sebezapírání a služby.
Všimněte si, sestry a bratři, že Pán Ježíš přichází po zavolání víry. Za konkrétními prosbami člověka. Jde tam, kde ho oslovuje víra a pevně se ho drží. Bez této osobní víry nemůže prospět. Bez této osobní víry, která nakonec vyjádří i touhu následovat, by zůstalo všecko křesťanství na úrovně teorie, vědecké disciplíny. Chyběla by rovina nového života.
Milostí a láskou našeho Spasitele se nám otevírá brána do Božího království. A Ježíšova výzva: „Následuj mne“, nás ponouká k jejímu projití. Víme, že je to brána úzká. Ale Ježíšův příklad nám dá tolik síly, tolik statečnosti, že tuto cestu nastoupíme. Napodobíme Krista a jako pomoc si vezmeme příklady víry a oddanosti mnohých Božích svědků, kteří tuto cestu nezradili, ale vytrvali na ní až do smrti. A nakonec i sám Pavel říká: Napodobujte Krista, ale řiďte se také vzory víry, dívejte se na ty, kteří žijí podle Ježíšova příkladu.“
Bez víry nemůžeme pochopit ani náš dnešní text. Vykládali bychom jej falešně anebo bychom si řekli, že je nesplnitelný. Teprve vírou poznáváme jeho pravý význam a porozumíme apoštolově výzvě: Bratři, napodobujte se mnou Krista. Hleďte na ty, kteří žijí podle našeho příkladu.“ Možná si řeknete, je ten Pavel ale domýšlivý. Vždyť on chce, aby se věřící řídili podle něj. Ale nezapomínejte, že právě v této chvíli, kdy tato slova píše, je Pavel uvězněn v římském žaláři. Je uvězněn pro evangelium. On už věděl, co to znamená následovat Krista do všech důsledků, i když jsou to důsledky ne zrovna příjemné a milé. Právě v tomto případě znamenaly cestu do vězení a odtud na popraviště.
A i když o tom Pavel dobře ví, přece jen nereptá, neběduje. Pro něj znamenala zvěst o spasení, evangelium, záležitost základní důležitosti. Ježíš mu byl tím nejdražším. A rád pro něj i život položil. Má tedy plné právo vyznat: „Hleďte na ty, kteří žijí podle našeho příkladu.“
Já vím, že nás asi Pavlův postoj zahanbuje. My si totiž na přední místa svého života dáváme všechno možné a zapomínáme na Krista a jeho evangelium. Přitom jsme hrdí na své otce, předky, kteří právě pro toto evangelium uměli vytrvat i v dobách největšího pronásledování, kteří dokázali pro Ježíše opustit i svoji vlast, kteří pro zvěst evangelia opustili i svá dobrá a zajištěná místa a vydali se do tropických nebo ledových krajin s jeho zvěstí. Je to věru plané nadšení, neumíme-li být sami takovými!
Víte, sestry a bratři, až mne mrazí, kdykoliv čtu následující slova apoštola Pavla. Slova, která jsou pokračováním našeho textu. „Neboť mnozí, o nichž jsem
vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.“ (Fil. 3,18-19)
Jako by Pavel viděl až do našich časů. Jako by znal smýšlení našich současníků. A jako by poznával i naše rozpaky. Tak rádi bychom sloužili Kristu, ale nějak nám to nejde. Ohlížíme se, co by tomu řekli kolem nás, naši přátelé, známí, kamarádi. Vidíte, sestry a bratři, ne nadarmo nám apoštol tím dnešním textem říká: „Nekoukej se na svět. Neřiď se podle něj, podle většiny. Nedej na lidské řeči a na posměšky. Ale raději se mnou napodobuj Krista. Ano, vy křesťané dvacátého prvního století. Neučte se od těch, kteří neznají nic víc, než přízemnost a břicho. Hleďte na ty, kteří žijí vírou. A věřte, že to půjde, když budete dbát o Ježíšovu blízkost podle příkladu Božích svědků. Vyhledávejte ho a učte se od něho. Až budete všichni viset na Ježíši, jako Jairus, jako ona žena trpící krvácením, jako ti slepí, pak nebude ani naším koncem zahynutí, nýbrž život. Amen.