1Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.
2Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.
Sestry a bratři, od apoštola Pavla tady slyšíme zvláštní pojmenování dělníků církve, tedy apoštolů a jejich pomocníků, kteří měli na starosti organizaci a řízení tehdejších křesťanských sborů. Nazývá je Kristovými služebníky, správci Božích tajemství, v kralickém textu šafáři Božích tajemství. Apoštol tím chce zdůraznit, že nestojí a nepracují v církvi jen ve svém vlastním jménu a na základě své vlastní dovednosti, geniality nebo dokonalosti. Nepracují jen na základě svého vlastního rozhodnutí. Do práce ve sboru je povolal sám Pán církve. Povolal si je slovem evangelia a tím také určil i jejich poslání jako služebníků a správců. Oni nevykonávají sborovou práci sami pro sebe, ale konají Boží dílo, které skrze ně zůstává mezi lidmi.
A cíl práce je jediný: „sloužit Kristovu evangeliu ke spasení lidem, ukazovat cestu do Božího království“. Otevírat lidem právě poznávání toho „Božího tajemství“, spasitelných Božích plánů, kterým velice často nerozumíme a nechápeme je. A ti, kteří toto povolání přijali, mají zůstávat ve své činnosti věrnými na každém místě a za všech okolností. Nějaké jiné měřítko by bylo nemístné. Nezáleží tady snad na líbivosti nebo umělosti, ale jen a jen na věrnosti.
Řekli bychom, sestry a bratři, že apoštol Pavel tady směřuje své slovo především pro ty, kteří i dnes konají v církvi dílo Páně. Kazatelům, učitelům, správcům nebo starším sborů. Ale nemá být podle Písma Božím služebníkem a správcem Božích darů každý křesťan? Opravdu, to apoštolské vyzvání neplatí jen pro úzkou skupinu „zařazených pracovníků církve“. Má širší okruh své adresnosti. Platí vlastně všem křesťanům bez rozdílu a tím také vysvětluje jejich poslání. Vždyť často vyznáváme, že jsme jako křesťané svým Pánem povoláni. Jsme voláni. I pro nás platí slovo Jana Křtitele: „Připravujte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.“ (Mt.3,3)
Každý věřící je na svém místě, ve své rodině, na pracovišti, v občanském životě Božím služebníkem. A každému z nás bylo také Pánem církve k této službě něco dáno. Něco svěřeno. Na prvním místě je to dar víry. A jak s touto hřivnou a s tímto Božím svěřenstvím zacházíme? To je, sestry a bratři, vážná otázka, na kterou si musí každý z nás odpovědět sám. Ono opravdu nejde jen o to uvěřit, ale je patřičné a v Božím záměru, že tuto svou víru budeme rozhojňovat, že neusneme na místě. Že se prostě jen nespokojíme s vědomím: „Já věřím!“ Je to naše zásluha, že věříme? A všichni mi odpovíte: „Ne, je to dar, který nám Bůh svěřil ne k našemu potěšení, ale ke službě.“
Sestry a bratři, každý z nás bude jednou muset skládat účty před Bohem, jak jsme s tímto darem zacházeli. Jak jsme s ním hospodařili. Být věřícím totiž neznamená jen výsadu, ale také závazek a odpovědnost. Dar víry nemůžeme považovat jen za svůj majetek, který uzavřeme do nedobytné pokladny svého srdce. Proto jsme jej nedostali. Jsme služebníky, stejně jako to o sobě vyznával Pán Ježíš, a vším, co jsme od Pána obdrželi, máme sloužit. „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy.“
Četli jsme podobenství Pána Ježíše o užitečných a neužitečných služebnících. A naše víra může být také užitečná nebo neužitečná, jestliže ji skryjeme, zakopeme, jestliže nebudeme stát o to, aby rostla a přinášela užitek nejen mně, ale celému Božímu dílu. A právě i v tomto podobenství Pán Ježíš připomíná, že Boží služebník bude jednou vyzván, aby vydal počet ze svého počínání. Jak myslíte, že by to dopadlo s námi? Můžeme svému Pánu říci: „Měl jsem strach o svěřenou hřivnu, abych ji neztratil a tak jsem ji raději zakopal do země.“ V takovém případě by určitě i nám zazněla slova: Služebníku zlý a lenivý! Tohle slovo vlastně odhaluje naši nevěrnost.
Sestry a bratři, Boží služebník má být přece věrným správcem. Nepoužitý
Boží dar přestává být darem. Je zmařený, jako ta sůl, o které se mluví v evangeliích. Ten dar je zmařený tím, že jsme jej nevzali v plné odpovědnosti. Snad jsme jej přijali, ale někdo další o tom přece nemusí vědět. Je to jen pro nás. Ano, chceme být věřícím, ale jen někdy a někde. Jen ve skrytu. Skrývat světlo víry pod nádobu. A to je zmařená a zakopaná hřivna.
A s vírou jsme od Pána přijali i dar lásky. Říkáme, že Boží láska je nekonečná, veliká. Ve své velikosti zahrnuje i nás, ubohé hříšníky. Nedala s naším hříchem odradit, ale šla za námi až na tento svět, do naší neposlušnosti. Vyrostla v Pánu Ježíši a stala se požehnáním každému člověku. I nám. Směli jsme ji poznat, směli jsme v jejím světle dojít jistoty Božího odpuštění, jistoty spásy. A celá ta doba adventní s blížícími se vánocemi tuto skutečnost připomíná.
A co my? Jak jsme hospodařili s tímto darem tak, jak si to přeje dárce, a nebo jsme jen docela sobecky těžili z toho, že se nad námi Bůh smiloval? Není takto chápaný a přijímaný dar opět jen zmařenou, zakopanou hřivnou? Byli jsme a jsme správci Božích darů? Vidíme kolem sebe ty, kteří čekají třeba na sebemenší projev naší víry a lásky? Třeba jen na teplé, účastné slovo, upřímný stisk ruky? Možná se cítí osamělí, opuštění, možná jsou zoufalí a zklamaní, protože poznávají jen ubohé náhražky lásky. A právě tady je pole naší působnosti. Právě pro ně se musí ta naše svěřená hřivna rozhojňovat. Naší službou, ke které jsme povoláni, je tomuto světu vydávat svědectví o víře a lásce.
Sestry a bratři, naše křesťanství nám bylo samotným Bohem svěřeno především ke službě. Neslábne? Není také jen skrytou hřivnou, na kterou si vzpomeneme jen v neděli nebo o svátcích? Není naše víra přehlušována všedními starostmi o zajištění našich životů, ale také třeba jen o zajištění našeho sboru? Kolem sebe vidíme, jak se z našich životů vytrácí čestnost, upřímnost, opravdovost, pravdivost. Není právě tady místo pro náš křesťanský postoj, pro rozhojňování Božích darů?
My se chceme dnešní neděli bavit o budoucnosti našeho sboru.
Ale přiznejme si, není to zbytečné, když jsou a budou naše hřivny zakopány, zmařeny? Bůh nám nedává své hřivny proto, abychom o nich diskutovali, abychom se jimi pyšnili. Ale máme je proto, abychom jimi sloužili. A je k této službě nutná propracovaná organizace, a do jaké míry je nutné třeba i finanční zajištění sboru, když naše srdce zůstanou uzavřená, když se svěřené dary nebudou v plné míře užívat podle představ našeho Pána? To, co ve víře a lásce uděláme svým bližním, to se nevrátí prázdné. Možná to sami neuvidíme, možná to nepoznáme, ale je to zjevné tomu, který nás jednou bude volat k vydání počtu. A i to je připomínka adventu. Našeho očekávání. Nesmíme zůstat na povrchu, ale otevřít své srdce a být skutečnými služebníky. A Písmo nám říká, že Pán své věrné služebníky neopustí, že jim dá i dary nad jejich očekávání.
Sestry a bratři, Bůh po nás nežádá nějaké nemožnosti. Jen věrnost. Věrnou službu. Pravda, jsme jen lidé. Někdy klesající, umdlévající, nestateční. To nás však neopravňuje k odhození a zakopání Božích darů. To nás neopravňuje k lenosti nebo výmluvám, které by měly zastřít naši neochotu, ale třeba také strach. Věřte, sestry a bratři, svět naši službu potřebuje. Nečeká na ni, směje se jí, ale potřebuje ji. A proto nám také Bůh svoje hřivny svěřuje. Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Amen