1„Andělu církve v Sardách napiš: Toto praví Ten, který má sedm duchů Božích a těch sedm hvězd:
Znám tvé skutky – podle jména jsi živý, ale jsi mrtvý. 2Probuď se a posilni umírající zbytek, neboť jsem shledal, že tvé skutky před mým Bohem zdaleka nejsou naplněné. 3Vzpomeň si, co jsi slyšel a přijal; drž se toho a čiň pokání. Pokud se neprobudíš, přijdu jako zloděj! Ani se nedozvíš, ve kterou hodinu na tebe přijdu.
4Máš ale v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha. Ti se budou se mnou procházet v bílém rouchu, neboť si to zaslouží.
5Kdo vítězí, bude se oblékat bílým rouchem a jeho jméno nikdy nevymažu z knihy života, ale vyznám jeho jméno před tváří svého Otce i před jeho anděly. 6Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Rozpomeň se, jak jsi mé slovo přijal.
Zjevení Janovo 3,1-6
Živý sbor. Sestry a bratři, to je přece naše touha. To je ideál křesťanského společenství. Myslím, že když se vás zeptám: Zvedněte ruku, kdo si přejete živý sbor, tak nezůstane žádná ruka dole. Řekněme si, co je to vlastně sbor. To je skupina lidí, kteří se shromažďují na základě společného zájmu. Skoro v každé obci je sbor dobrovolných hasičů, nebo známe třeba pěvecké sbory apod. To je obecně, ale nás zajímá křesťanský sbor. Podle biblického slovníku se jedná o shromáždění věřících na jednom místě. Je to společenství církve Kristovy, společenství, kam si jednotlivé členy svolává sám Hospodin. Je to on, kdo si vyvolil a oslovil jednotlivce skrze Ježíše Krista. Vede nás svým Duchem, abychom společně vytvořili církev Kristovu, církev, která je svědectvím o Boží lásce, milosrdenství a naději do budoucna.
Kniha Zjevení Janova nám tady kreslí obraz křesťanského sboru v maloasijských Sardách. Neukazuje nám, jak tento sbor pracuje, neříká nám nic určitého o lidech, kteří sbor tvořili, nemluví ani o vzniku sboru. A přece je toto svědectví o sardském sboru velmi závažné, protože nám ukazuje na vnitřní, duchovní stav sboru. A ten obraz není nijak utěšený.
Sestry a bratři, křesťanský sbor, je-li vskutku sborem křesťanským, nikdy nemůže žít jen tak zvaným církevním provozem. Že se někde káže, že se tam křtí, oddává, pochovává, to ještě neznamená, že je na takovém místě živý sbor. Sbor tam může být, ale ne živý, protože v něm chybí to podstatné, co činí církev církví, totiž duchovní život. Zevnější formy, třeba velmi rozmanité, nemohou nahradit ducha. A to je případ sardenské církve. Je známá. Má jméno, a řece je mrtvá. Člověk, vnější pozorovatel by možná řekl, že to není pravda. Ale co Bůh? Ten jasně říká: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem. (Zj. 3, 1b a 2b)
Sestry a bratři, podle Božího vyjádření skrze Jana, pisatele této biblické knihy Hospodin v Sardech nenalezl plnost života. Snad tam jakýsi život byl, snad se tam kázalo, lidé se scházeli ke společným shromážděním, snad tam byla rozvětvená i péče o chudé, jak tomu bývalo ve sborech prvotní církve, ale přece tam nebyl život. Bylo to mrtvé společenství. Jak to? Můžeme říci, že Ježíš Kristus žil jen na kazatelně, ale vůbec ne v srdcích věřících. Sbor žil jen svou formálností, třeba slavnou tradicí, žil tím, co bylo kdysi, ale přítomnost byla smutná.
A teď si místo církev sardenská dosaďme Ochranovský seniorát, misijní provincie světové Jednoty bratrské a jeho sbory a třeba i potštejnský sbor. Nemáte taky pocit, že všechno co bylo napsáno o sboru v Sardech, jako by bylo napsáno o naší církvi, o našem sboru? Žijeme z tradice, z našich slavných otců, ale jaká je přítomnost? Neprojevuje se mezi námi mnoho matrikovosti, mnoho formálnosti? Ale díky Bohu, že i v této poušti se přece jen něco zelená. Je tady naděje, tak jako v tom sardském sboru. „Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni.“ (Zj 3,4)
Osoby, které svůj šat nepotřísnily, to jsou ti, kteří si zachovali svůj život víry vzdor všem nástrahám a pokušením. Kteří se vyhnuli špatným příkladům zvlažnělých křesťanů. To, že i v mrtvotě církve, v suchopáru formálnosti, žijí hloučky věřících, to je znamením, že Bůh svým Duchem svatým zůstává i ve všelijak zpustošené církvi. Že tady má svůj lid, o kterém říká: „ ..že s ním bude tento lid chodit v bílém rouchu, protože je toho hoden.“
Jen se podívejme na Izrael. Kolikrát byl tento lid vůči Bohu vzpurný, kolikrát proti Němu reptali, ale milost Boží jim byla stále otevřená, až do té doby, kdy sami, ze své vůle, zavrhli Pána církve a dárce života, Ježíše Krista. Sestry a bratři, buďme Bohu vděční, že je tomu tak i v naší církvi, i v našem sboru. Asi se mnou budete souhlasit, že kdyby tomu tak nebylo, pak by zde už dávno toto společenství nebylo, že by třeba nepřestálo zkoušku víry na přelomu tisíciletí. Jak daleko jsme byli od toho, aby náš sbor přestal existovat, aby se v tomto kostelíku dělo všechno možné, jen ne kázání Božího slova. A přece tady byla naděje, naděje, která byla živou vírou vzkříšena. Byla a je tady naděje pro náš sbor, pro Ochranovský seniorát, pro celou Kristovu církev, že Kristus dává své církvi obživení, že je hotov vždycky nám dát plnost svých darů. Stále platí to svědectví o Boží vůli, skrze proroka Ezechiele, když Bůh zaslibuje: „Vložím do vás svého ducha a oživnete. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.“ (Ez 37,14) A v této naději máme konat, a věřím, že konáme, svou práci v církvi, ve sboru. Nemůžeme a nechceme si zastírat svoje nedostatky a chyby. Někdy třeba i malou ochotu vyplývající z oslabující se víry. Ale větší, než všechny naše nedostatky, naše nevěrnost, je Boží věrnost a Boží milosrdenství.
A jakkoliv se nám zdá ten dopis do Sard bezútěšný, přece jen je v něm naděje, je v něm i lék, protože Hospodin má vždycky naději i lék pro každou naši životní situaci. A tak je lék pro podobně churavějící sbory. Je to slovo, které zaznívá především k těm věrným, kteří mají za úkol burcovat ty, kteří dosud spí. Je to slovo k věrným, kteří mají za úkol svědčit o tom, že existuje cesta skrze Ježíše Krista. Vždyť přece vyznáváme, …že On je ta Cesta, Pravda a Život.“ (J 14,6) A v tom našem oddíle čteme: „Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání.“ (Zj 3,3) Sestry a bratři, tohle je ten skutečný lék, který máme užívat plnými hrstmi, plnými doušky. Tady nehrozí předávkování, tady nehrozí žádné vedlejší účinky. A my ho tolik potřebujeme. Potřebujeme ho v Potštejně, v seniorátu, ale potřebuje jej celá Kristova církev. Potřebujeme se znovu vrátit ke zdroji, k tomu našemu prvotnímu setkání. V jiném dopise do Efezu Jan píše: „ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl.“ (Zj 2,4 a 5a) Vrátit se, vrátit se na počátek, kdy nás Bůh, skrze Ježíše Krista a Ducha svatého oslovil, kdy naše srdce hořelo. Vrátit se ke zdroji života. Vrátit se v pokání. Vyznat z celého srdce, ne jen formálně: Pane Ježíši, já znám svou bídu, znám své nedostatky, ale také vím o tvé oběti, vím o tvé lásce, která nás zahrnuje tvým milosrdenství. Pane, pomoz, pomoz mé nedověře.
Ano, sestro, ano bratře, nezapomínej na to, co jsi přijal, nezapomínej na to, co jsi už na své cestě s Kristem slyšel a co tě oslovilo. A co jsme to tak důležitého slyšeli? „Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný! A také jsme slyšeli ujištění: ..že krev Kristova nás očišťuje od hříchu…“ (J 3,16) A slyšeli jsme výzvu: Zvítězil Beránek náš, následujme ho.“ Uvědomujeme si, co jsme to slyšeli. Dokážeme docenit hodnotu daru, který nám byl nabídnut a ke kterému jsme upnuli svůj život? Právě k tomu je zapotřebí se vrátit. Vrátit se k prohloubení života víry, lásky a naděje. Je třeba se vrátit s otevřeným srdcem k následování té naší lásky, Ježíše Krista.
Sestry a bratři, nebude ale nic platné, když o tom budeme jen mluvit. Když podobné výzvy budou zaznívat jen z kazatelny. Nestačí jen si to připomínat, nestačí jen mluvit o našich chybách, nestačí jen vyzdvihovat naději a vyzývat k návratu a pokání. Vždyť musíme s apoštolem Pavlem vyznat: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Ř 7,18b) Ano, my si mnohdy vymýšlíme různé aktivity, co dělat, jak upoutat okolní svět, jakým způsobem přispět k probuzení, ale zapomínáme, velmi často zapomínáme, že živý sbor, živá a probuzená církev není naše dílo, že ho neuskutečníme vlastními silami. Probuzení je dílo Boží, dílo Božích rukou skrze oběť Ježíše Krista a působení Ducha svatého. Dává ho Bůh sám. Zapomínáme se za probuzení modlit, nebo se modlíme jen jaksi vlažně, skoro formálně, ale je u toho celé naše srdce? To je to, co potřebuje každý sbor, každá církev. To je zbraň, kterou máme a která přemáhá svět. Potřebujeme se vrátit k modlitebnímu zápasu za každou naši sestru, za každého našeho bratra. „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to“ (J 14,13), říká, učí nás a vyzývá Pán Ježíš. A věřte, že Bůh dá. Vždyť jsme to mohli v malé míře zažít předminulou neděli. Bůh dá i oživení. Možná ne tak, jak si představujeme my, třeba má jiné plány, ale dá jej.
Modleme se tedy, prosme třeba tak, jako prosil prorok Jeremiáš: Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.“ (Pláč 5,21) A když najdeme tu první lásku, když se dokážeme s otevřeným srdcem vrátit, Pán, „který mocen jest i z kamení vzbudit syny Abrahamovi“, (Lk 3,8b) on požehná, on upevní a oživí své dílo. Amen.
Čtení: Ef 1, 3-23