8Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.
Milé sestry, vzpomínáte si někdy na chvíli, kdy jste zažily odpuštění? Myslím tím takové to prosté lidské odpuštění. Jako když dítě něco provede, něčím se proviní, ale rodiče mu jen domluví a prohřešek je tím zahlazen. Pro každého člověka, kterému je odpuštěno to je takový hřejivý pocit. A stejnou blaženost, radost z odpuštění, prožívá i pisatel tohoto žalmu. Vždyť v jeho nadpisu můžeme přímo číst:: „Blaze tomu, komu byla odpuštěna vzpoura.“ A v tomto případě, který žalmista opisuje, se již nejedná jen o lidské vztahy, nejedná se jen o nějakou běžnou vinu. To co žalmista myslí, je odpuštění Boží.
Žalm je adresován králi Davidovi. „Pro Davida. Poučující. (v.1) Ten žalm zcela určitě vznikl v okolí tohoto krále a měl posloužit jako příklad. Bible nám prozrazuje na svých stránkách nejedno Davidovo provinění. Ale stejně tak i hloubku toho okamžitě následujícího pokání. A se stejnou věrností popisuje Bible i Davidovu radost, když mu je zvěstováno Boží odpuštění. Je to radost dítěte, které ví, že je vše zahlazeno, že se na něj už jeho otec nehněvá, že mu jeho vinu odpouští a více mu ji nebude připomínat. Vlastně už na ni zapomněl. A tenhle ten pocit radosti, blaženství, jak říká žalmista, z Božího milosrdenství je pro žalmistu ten nejkrásnější a nejradostnější. „Blaze tomu, komu byla odpuštěna vzpoura, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, kterému Hospodin už provinění nepřičítá.“ (v 1-2)
Bůh odpustil naše přestoupení, přikryl svou milostí a láskou všechny naše hříchy a tváří se, jako kdyby se nikdy nestaly. Slyšíme tady trojí ujištění o Boží milosti. Bůh odpouští, přikrývá hřích a nenechává ho stále v paměti. Zapomíná na něj. Jaký je to rozdíl od člověka. Ten mnohdy velmi dlouho nemůže zapomenout na něco, co druhý spáchal vůči němu. Můžeme to přirovnat k představě, že naše hříchy jsou napsány na jakési tabulce, nebo listu papíru, a teď to Bůh smazal, že po tom zápisu nebylo ani stopy. A takový člověk, kterému je takto dokonale odpuštěno a který je o tom Božím slovem ujištěn a vírou tuto skutečnost přijal, takový člověk je pak schopen vykročit k novým úkolům. Apoštol Pavel cituje tento žalm v epištole k Římanům, aby zdůraznil, že ospravedlnění je akt Boží milosti. A to byly důvody, proč se tento žalm v prvotní církvi zpíval v okamžiku, kdy nově pokřtění vystupovali z vody.
Odpuštění je aktem Boží milosti. Nikdo by Boha nedokázal k odpuštění donutit, nikdo by si odpuštění nedokázal vyvzdorovat. Byl to on sám kdo odpustit chtěl. On tomu chce sám ze své vůle. Protože Boží podstatou je láska. Tak jak jsme to slyšeli v nedělním kázání. Ale ani všeobjímající láska nesmí v očích lidí představovat nějakou slabošskou shovívavost, kterou by bylo možné získat zásluhou. Nějakými skutky, hezkými slovy. I když Bible mluví o Božím odpuštění, zároveň velice silně zdůrazňuje, že odpuštění nelze dosáhnout a přijmout bez předchozího pokání, bez vyznání svých hříchů a bez nápravy svých poklesků.
„Mlčel jsem a chřadly moje kosti, celé dny jsem pronaříkal,… těžce na mně ležela tvá ruka, vysýchal mně morek. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, nezakrýval svoje provinění.“ (v 3-5) Žalmista tady nejprve popisuje lidské pocity, které cítíme ještě před tím, než poznáme milost odpuštění. Tak jako žalmista i my většinou tajíme před lidmi svoje nedostatky, svoje špatnosti. Nechce se nám s tím před lidské, ale ani před Boží oči. Takové zatajování přináší těžkosti. Člověk se zamotává do svých lží, podvůdků a nepravd, až se ozvou výčitky svědomí. Asi to známe i sami, když se snažíme něco zatajit, zpočátku se zdá, že máme kliku, pak ale začínáme ztrácet jistotu, klid, přichází stálý strach z prozrazení. Aby to na nás nevyšlo najevo. A když člověk nemá klid, když neprožívá pokoj a uspokojení, přichází pláč a nářek. Tím, že tajíme svou vinu se vlastně narušily vztahy mezi Bohem a člověkem. Z biblického pohledu tvoří tělo i duše jeden celek. Proto pocit viny může mít a duševní trýzeň narušují i tělesné zdraví. Vysychal mně mozek jako v letním žáru. Prostě celý život se tak nějak dostává na šikmou plochu, nějak se rozkládá a nejsme stavu dát ho dohromady a užívat si bývalé spokojenosti a klidu.
Jak je to ale možné, vždyť kolem nás žije spousta lidí, kteří si žádné takové těžkosti nepřipouští. Žijí svůj spokojený život a vůbec je nezajímá, jak žijí, zda někomu ubližují nebo ne. Jen když oni sami jsou v klidu a jsou spokojení. Musíme si uvědomit, že žalmista má na mysli člověka, který zná Boha, který skrze Boží slovo poznává svůj hřích, svou neposlušnost. Poznává, že právě takovým životem, kterým žije se od Boha vzdaluje a ztrácí s ním obecenství. A toto poznání je možná pro člověka ještě horší. Bůh mě miluje, on za mnou přichází, dává mi stále novou možnost obrátit se k němu a následovat ho. Teprve pod tíží této skutečnosti, tohoto poznání, dochází k vyznání a prosbě za odpuštění a volání o pomoc.
A vidíte, Bůh to takovému kajícímu člověku nijak nevyčítá. Nepřistupuje k nám stejně, jako to dokážeme my k našim bližním. Nevyčítá: Mlčel jsi, teď si neseš následky. Poznaná tíha provinění a hlas svědomí vedou k rozhodnutí otevřít své nitro k Bohu a vyznat se ze své vzpoury proti němu. To je zásadní obrat v lidském životě, když se rozhodneme, že chceme spoléhat jen na Boží milosrdenství. Vyznávat své hříchy je těžké a není to asi pro takového člověka radostné. Ale bez upřímného vyznání nelze dosáhnout Božího smilování a tím pokoje své duše.
Takovou zkušenost nám žalmista předává. Ale on je ještě stupňovaně doplňuje. Ať se k tobě modlí každý věrný v čas, kdy lze tě ještě nalézt….. Ty mne před soužením chráníš. (v 6-7) Ano, žalmista svoje slova doplňuje o další vážnou pravdu. Výslovně je tady řečeno, že se máme k Bohu obracet, dokud je ještě čas. Jak říkáme dnes podle svědectví Nového zákona, dokud je ještě čas milosti. Je třeba k Bohu volat ještě teď, kdy můžeme jeho milost nalézt. Až jednou dospějeme k poslednímu soudu, pak již bude pozdě. Bůh nebude na člověka čekat. Je nutno počítat s časem milosti a využít jej. Promarněná chvíle se již nevrátí. A to rozhodně neplatí jen v očekávání Božího soudu. Ale jestliže se včas nechopím nabízené Boží ruky, odmítnu ji, pak už se nemusí opakovat pozvání k zařazení mezi Boží děti.
Kdo neváhá, když pozná nabízenou ruku a uchopí se jí. Komu se podaří udržet se této ruky, ten získal Boha za svého ochránce. Jeho noha, jeho život stane na bezpečném místě. „Mocné vodstvo k němu nedosáhne.“ To je obraz bezpečí. žalmista tady vyznává velikost ochranné moci Hospodinovy. Stálost jeho slitování. Kdy může člověk žít jako závěsem, za clonou, za hradbou, kde je jistota a klid. Je tam jistota a pokoj, protože je člověk blízko Bohu. Bůh mně odpustil, přijal mně znovu za své dítě, a v tomto aktu odpuštění jsem zase v jeho blízkosti. A proto místo bezútěšného nářku přichází pokoj, radost a chvály.
Již jednou jsem řekl, že nám žalmista předává své zkušenosti. Poznání, ke kterému došel ve svém životě. O tom nám svědčí ten verš „Ukáži ti cestu, kterou půjdeš.“ (v 8) Je to jako když se předávají zkušenosti z otce na syna, nebo jako učitel svému žáku. To co je uvedeno v následujících verších uvedeno, to jsou skutečnosti ověřené životem. Skutečnosti, které prožil sám žalmista nebo jeho blízcí. „Nebuďte jako kůň nebo mezek bez rozumu“. Nebuďte tvrdohlaví, svéhlaví. Nevzpírejte se Bohu. Stejně vám to k ničemu není. Stejně nedokážete utéct z Božího zřetele. Nedokážete se před ním schovat. Jděte raději podle Boží vůle. A jestliže jste již zamířili jinam, je tady skrze pokání a vyznání možnost návratu. Nikdy není na Boží cestě nic ztraceno. Je lidské a Bůh s tím ve svém plánu počítá, že člověk bude klopýtat, že se bude ztrácet, ale právě proto je tady naděje. Je tady otevřená cesta, abychom tohle všechno poznali, abychom se ke svým slabostem přiznali a máme pak jistotu, že nám je skrze Boží lásku odpuštěno. Písmo nám svědčí o tom, že pyšným se Bůh protiví, kdežto pokorným chce být v jejich každodenním životě pomocí, chce jim být radou i ochranou.
A z tohoto poznání, v této naději a jistotě může na závěr celého žalmu zaznít ten jásavý verš: „Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte, vy všichni, kteří máte přímé srdce.“ To je přímé vybídnutí k radosti a Boží oslavě. V plnosti se na této radosti mohou podílet jen ti, kteří mají upřímné srdce. Kteří mají srdce naplněné Boží láskou. Ti se mohou radovat, ti mohou upřímně chválit a mohou děkovat svému Pánu. Jen ti, kteří mají upřímné srdce, nic se nesnaží schovat, zastrčit. Jen děti se srdcem na dlani prožívají upřímnou radost. Svévolníci, ti kteří Boha zamítli, ti budou žít dál ve svých okovech. V okovech své viny, v okovech strachu před prozrazením a tudíž i v nepokoji svého srdce.