Jan 3, 16-17
Bratři a sestry,
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Amen. Tady bych to „amen“ mohla s klidným svědomím říci, protože v tomto jediném verši je shrnuto celé evangelium, celá radostná zvěst o spáse člověka. Budu však ještě chvíli pokračovat...
Co se míní tím světem, jejž Bůh tak miluje? Svět, kosmos, to není jen lidmi obývaná Země, nejde tu o výraz nábožensky neutrální. Jde tu o svět Bohu odcizený, od Boha odpadlý, o svět který se proti Bohu bouří. Přitom však svět je se sebou trvale nespokojený a v sobě samém nešťastný. Ze svého smutného údělu hledá stále vysvobození. To se v Janově evangeliu odráží všude tam, kde je řeč o hladu a žízni po pravém životě, po světle... Navzdory všemu zůstává tento svět nezrušitelně Božím stvořením, od něhož se Bůh neodvrací, i když se na něj spravedlivě hněvá.
Ale pozor – svět to nejsou jen pohanské národy, podle Janova evangelia jsou do tohoto světa zahrnuti právě Židé, Bohem vyvolený lid. Proto bychom si měli uvědomit, že do tohoto světa patříme my všichni, věřící stejně jako nevěřící, obrácení jako neobrácení, křesťané stejně jako pohané a ateisté.
Neboť tak Bůh miloval... Řecký tvar slovesa znamená přesně přeložen „zamiloval“ – vyjadřuje tedy děj v minulosti dokonaný, definitivně rozhodnutý. Je třeba říci: Bůh si tento svět definitivně zamiloval! To je to nejpravdivější, co se o světě dá říci – že je od Boha milovaný. I tam, kde se svět rozhodl být bez Boha – bezbožný, ateistický – rozhodl se Bůh, že sám nikdy nechce být bez světa, natož proti němu. Tohle žádný ateizmus nedokáže zvrátit! Řecké slovo „agapán“ označuje lásku, která milovanému neklade žádné podmínky a nečeká na opětování. Jestliže si Bůh zamiloval svět, byla iniciativa výhradně na jeho straně. Jeho láska není závislá na kvalitě partnera; věrně ho miluje, i když není milování hoden, nebo dokonce na Boží lásku odpovídá nepřátelstvím. Nejlepším komentářem tu je verš z 1. ep. Janovy (4, 10): „V tom je láska; ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“
Boží láska není pouhá nábožensko-filosofická idea. Ve SZ se Hospodinovo milosrdenství projevovalo vždycky jeho velkými, mocnými skutky v příbězích Izraele. Stejně tak se i konečný projev Boží lásky odehrává v konkrétní události, v čase a prostoru našich dějin: narozením Syna v Betlémě, jeho pobytem v Nazaretě, činností v Galileji a potom utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním v Jeruzalémě. Kvůli této základní události Božích dějin spásy smíme i my ve víře prožívat Boží lásku zde dole, v naší pomíjivé existenci.
„Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ Slovo spasit znamená zachránit, zachovat, uzdravit. Spása není určena jen pro nějaký „posmrtný život“, ale začíná už tady na zemi. Už dnes nás Ježíš zachraňuje před naším sobectvím a neláskou, uzdravuje naši duši a často i tělo. Cílem Božího díla není odsouzení, ale záchrana.
Jak na Boží lásku odpovíme? Uvěříme zvěsti evangelia, necháme se jí vést a usměrňovat svůj život? Nebo odpovíme lhostejností a nezájmem? Bůh nikoho neodsuzuje, člověk se svou nevírou odsuzuje sám. Jak je možné, že dítě, které jste vychovávali k víře, se stane v dospělosti lhostejné, či dokonce víře nepřátelské. Jak je možné, že se vědomě rozhodne proti Bohu? Kde jsme my jako rodiče selhali? Jaký obraz Boha jsme svému dítěti předali? Takové otázky si asi nekladu jen já sama, ale i mnohý z vás.
Věřím tomu, že Bůh ve svém milosrdenství přidává čas milosti. Různé životní okolnosti mohou člověka opět obrátit k Bohu. I člověk Bohu nepřátelský může být zasažen zvěstí evangelia. I ten, kdo zatím odmítá uvěřit, zůstává zahrnut do Boží lásky. Není vyloučen z dosahu záchrany jeho Synem; přístup k němu má trvale otevřen. A v tom je právě úkol církve a tedy každého z nás – tuto nepřestávající Boží lásku lidem zvěstovat. Na to bychom neměli zapomínat. Taky bychom to neměli vzdávat, když se nám zdá, že zvěst o Boží lásce lidé nechtějí slyšet. Ale dejme si pozor, abychom my sami svým mluvením a jednáním neznehodnocovali zvěst evangelia.
My, jako ti, kteří Bohu uvěřili, jsme živým evangeliem, živým svědectvím o Boží lásce. Kde jinde se má Boží láska projevovat, když ne mezi námi? Buďme tedy čitelným svědectvím o Boží lásce ke světu. O lásce, která si nepřeje odsouzení člověka, ale jeho záchranu. Jediná podmínka ze strany člověka je víra. Taková víra a důvěra, s jakou se vrhá malé dítě do náruče svého otce v důvěře, že jej tatínek pevně zachytí. Amen