Neděle 25.8.2013 - Efezským 5, 14b

Efezským 5, 14b Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

1. Tesalonickým 5, 6  Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.

 

Milé sestry a bratři. Nikdo z nás nemůže popřít, že spánek není důležitá součást našeho života. Když je naše tělo unavené po celodenní lopotě, rádi jej občerstvíme spánkem. A ten, kdo má v tomto směru nějaké poruchy, kdo nemůže dlouho usnout, ten jenom potvrdí, jak dlouhá je noc a jak je tělo druhý den neodpočaté a proto i slabé. Ovšem spánek je osvěžující, zdravý a správný jen tehdy, když spíme, kdy spát máme. Naproti tomu je nebezpečné, když nás spánek přepadne v nevhodnou dobu. Pak se může stát ohromné neštěstí. Když usne řidič za volantem, strojvedoucí ve vlaku, pak je skutečně jen krůček ke smrti. Vždyť když posloucháte nebo čtete zprávy našich sdělovacích médií, pak jste informováni o tom, kolik lidských životů vyhaslo, protože ti, kteří měli bdít, spali.

      Ale sestry a bratři, člověk nemusí přijít nemístným spánkem jen o svůj časný život, o život tady na zemi. Člověk může svým spánkem zahynout i na věky. To není nic nadneseného, přehnaného. To je nebezpečí, s kterým by měl počítat právě křesťan. Je to nebezpečí věčné smrti, ztráty věčného života. To hrozí každému člověku i křesťanu, který nevhodně usne. Duchovně usne. Ono totiž nespí jen naše tělo, ale velmi často to je i naše lidská duše, naše vědomí a svědomí. A příčinou takového spánku v nás samých je náš vztah k věčnosti. Koho nezajímají, nebo nechce vědět nic o důležitých věcech našeho spasení, o správné orientaci našeho života, je ve velkém nebezpečí, že upadne ve spánek, který se rovná smrti. Ten kdo se zajímá jen sám o sebe, kdo našel zalíbení jen ve věcech tohoto světa, kdo zůstal lhostejný k výzvám Božího slova, takový člověk usíná. Jeho duše se stává strnulou, zkostnatělou, a v důsledku se neohlíží ani na Boha, ale nakonec ani na lidi kolem sebe, protože jí je všechno jedno. Stává se lhostejnou k odpovědnosti za stvoření i vůči Stvořiteli. Nemyslí na to, že jednou bude postavena před Boží soud. Prostě spí.

      Většinou je v našem vědomí spánek spojen s tmou. Ve tmě se spí nejlépe. Oči jsou zavřené, smysly odpočívají. A z duchovního hlediska se v takovém spánku stáváme nejsnadnější kořistí zla. Chybí tady totiž bdělost víry a světlo života, tito dva strážní našeho života. A duchovní spánek nás přepadá v okamžiku, když přestaneme žít ve světle života, kterým je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Jen si připomeňme jeho slovo: „Já jsem světlo světa!“ Ale to není všechno. On současně dodává: „Kdo mne následuje, nebude chodit v temnostech, ale bude mít světlo života. Kdo mne ztratí, usne.“ Ano, sestry a bratři, kdo si vyvolí temnotu a spánek v ní, ten ztratí život.

      Duchovní spáči existovali i mezi Ježíšovými učedníky v každé době.  Připomeňme si jen spící apoštoly na hoře proměnění, kterým se v jejich spánku musel Kristus ukázat ve světle své slávy, aby u nich nedošlo k duchovní katastrofě. Vzpomeňme si na spáče v Getsemanské zahradě. Ježíš je musí povzbuzovat, burcovat, nabádat k bdělosti, aby jejich víra neusnula spánkem smrti. A tak bychom mohli putovat časem až do dnešní doby. A vždycky bychom mezi křesťany našli mnohé spáče.

            Sestry a bratři, přiznejme si, že vždycky náš duchovní spánek souvisel s naším vztahem k Pánu Ježíši. Často jsme mysleli sami na sebe, nechali se ukolébat svými starostmi, ale i třeba pocitem, že je v našich životech všechno v pořádku a my se cítíme dobře a jsme z lidského hlediska spokojení a šťastní. A naše srdce se vzdaluje od Ježíše. A tak zcela určitě chápeme i ty výzvy a napomenutí apoštola Pavla. I on se musel na svých cestách setkat s mnohým duchovním spánkem a tak nás tedy vyzývá: „Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví“ a „Probuď se kdo spíš a zazáří ti Kristus.“

            Sestry a bratři, apoštol Pavel v těchto napomenutích vychází z vlastní zkušenosti. Dokud se nesetkal s Kristem, duchovně spal. Spal, přestože byl zbožným farizejem, znalcem Starého zákona, vysoko postavený mezi učenci svého národa. Ale on sám vyznává, že teprve v Kristu se probudil, teprve Ježíš mu otevřel oči, aby našel světlo pro svůj další život. Přiznejme si, že člověk může spát i když chodí do kostela, mezi věřící lidi. Nikdy se vám nestalo, že jste byli při shromáždění jakoby duchem nepřítomní a nedovedli byste interpretovat slovo, které vám sice znělo do uší, ale vy jste zdánlivě spali? Jestliže nemáme živé napojení vírou na Krista, pak je tady vždycky nebezpečí duchovního spánku. A to nebezpečí je o to vyšší, že nám svět nabízí tolik různých podušek, na kterých se dá tak pohodlně spát.

            Jednou z nich je lehkomyslnost. Na té vyspávají ti, kteří si namlouvají, že vystačí bez Boha, bez Pána Ježíše. Že jejich hřích není tak nebezpečný, jak o něm říkají křesťané a že vpravdě moudrým je ten, kdo umí užívat svého života. Pečovat o zdraví své duše? To je něco tak nehmatatelného, na to je vždycky dost času. Vždyť sami křesťané říkají, že je Bůh věčný. Tak nám neuteče. To je sice pravda, ale může nám utéci mnohá příležitost k sebepoznání a ke změnám dosud pochybného života. A později už tato příležitost nemusí přijít. Kristova pravda a jeho cesta se nesmí brát na lehkou váhu. Kdo z lidí má zaručeno, že až všeho užije, až si všecko pořídí a zařídí podle svého, že se roztouží po Pánu Ježíši? A vůbec, je Kristovo evangelium vskutku jen pro ty, kteří už mají život za sebou?

            Stejně pochybenou poduškou je spravedlnost. Já že jsem hříšný? Proč bych měl změnit svojí smýšlení a chování a prosit nějakého Ježíše za odpuštění? Copak nejsem slušný, pořádný člověk? Zabil jsem snad někoho, nebo někoho okradl? A vidíte sestry a bratři, to co je v tomto případě nejdůležitější, to je skutečnost v jakém vztahu jsme k Hospodinu, svému Pánu a Stvořiteli. „Milovat budeš Pána Boha, milovat budeš bližního jako sebe samého.“ Dvě základní přikázání. A hned je tady otázka: Máš všechno s Bohem v pořádku? Máš všechno v pořádku se svým bližním? Pravda, nikoho jsi nezabil, ale určitě jsi nikoho nenáviděl, nikoho jsi nezarmoutil? Sestry a bratři, neukolébávejme se svou spravedlností. Ze svědectví Písma víme, že jsme všichni zhřešili, spravedlivého není ani jednoho. A proto potřebujeme Boží milost, jeho odpuštění. A to nepoznáme, když naše srdce nebude otevřené Ježíši Kristu, jeho slovu, jeho lásce.

            K duchovnímu spánku nás také vede skutečnost, že máme strach před tímto světem. Abychom si před ním nezadali, tak se raději straníme Božích věcí. Ano, naši přátelé, naši známí, spolupracovníci, ale třeba i ohled na naše postavení, to všechno může na prvním místě naplnit naše srdce a pak máme strach, abychom o to nepřišli, když se přiznáme k víře, k následování Ježíše Krista. Nechceme s ostatními diskutovat, odpovídat na jejich argumenty a zpochybňovat tak jejich životní názory.  A abychom měli pokoj, tak raději spíme. Bibli necháváme zavřenou, aby nás její slovo neznepokojovalo, neburcovalo z tohoto spánku. Vyhýbáme se společenství bratří a sester a při tom jsme neustále takoví ustrašení, nešťastní. Pro jistotu říkáme, že to ani v té církvi není takové, jaké by to mělo být a že je lepší zůstat stranou. Ale co jsme udělali pro to, aby to v té církvi vypadalo lépe. Ukazovat jen na nedostatky a proto se izolovat a neangažovat, to je naše pohodlnost. Ztráta pocitu odpovědnosti. A nevede to k ničemu jinému, než duchovnímu spánku.

            Sestry a bratři, proto je potřeba podle Pavlových slov probudit se. Aby nám nově zasvítil Kristus se svou láskou, s darem věčného života. Je potřeba umět odložit ty nevhodné podušky, ty falešné důvody, na které jsme dosud kladli své srdce a svědomí. Pamatujme na skutečnost, že bez úzkého a srdečného obecenství s Pánem Ježíšem budeme stále ohroženi duchovním spánkem a tím i věčnou smrtí. Probuďme se, otevřeme mu své srdce, poslouchejme jeho slovo, pozorujme ho jako příklad pro náš život. Život s Ježíšem je radost. Plnost života, krása a pokoj je jedině v Kristu. A takový život náleží jen těm, kteří se Kristem dají probudit, obživit a chtějí při něm zůstat až do konce. Amen.