1V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“
2Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
3a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
4Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
5A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.
Milí bratři a sestry,
učedníci začínají otázkou „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Předpokládají správně, že v nebeském království to bude jiné než v tom pozemském. Lidé tam nebudou mít stejné postavení, jako mají zde. A to učedníky zajímá! A Ježíš o našem postavení před Bohem jistě něco ví a měl by nám to povědět. Jak na tom jsme, jestli je pro nás připravena větší nebo menší funkce, vyšší nebo nižší pozice v nebeském království. Patrně i mezi těmi, kteří jsou Ježíši nejblíže, dříme touha: vyniknu právě já? Ocení Bůh mé služby a mou věrnost? A ocení je víc než službu a věrnost a statečnost tady Ondřeje nebo Jana, nebo Bartoloměje? Je to už lidská přirozenost, že každý sám sebe vidí alespoň o kousíček lepšího než svého bratra, svého souseda, či spolukandidáta na jednu funkci.
„Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Byla taková otázka „v tu hodinu“ na místě? My víme, co předcházelo: Petrovo vyznání Ježíše jako Mesiáše a hned potom předpovědi utrpení. Pán Ježíš je učil, co ho čeká a také, co to znamená pro Jeho následovníky. Pomocí slov i znamení jim vysvětloval, jak mají jako jeho lid žít uprostřed světa – s ohledem na svět, na slabé a nechápavé bližní. A učedníci tu najednou diskutují o postavení v nebi! Cožpak Ježíše vůbec neposlouchali? Nebo tak rychle zapomněli, co říkal? Že přišel na svět trpět, a ne nastolit království se světskou mocí? Že ho mají cestou utrpení následovat a sloužit tak jako On? Oni už sní o nebi! Oddávají se představám o nebeském království! Myslí na odměnu, aniž by něco vykonali. Připadá nám to nepochopitelné? Však my také na nepříjemné věci zapomínáme, službu odkládáme a raději myslíme na něco pěkného. Zaháníme myšlenky na kříž a raději nasloucháme slovům o ráji.
Ale Ježíš vrací učedníky na zem – nevypráví, jak to chodí v nebi. Co říká, se týká našeho pozemského života, na něm teď záleží. Jak nyní žijeme, to rozhoduje o tom, zda budeme přijati do Božího království.
Svou odpověď předvádí názorně: „Zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Je to malé podobenství. Dítě jako obraz, jako příklad. Čeho? Víme, že děti mají i vlastnosti, které napodobovat nelze – bývají sobecké, nerozumné, někdy i kruté. Ani to není vzor, co nás jako první napadne pěkného: jak jsou děti krásné, roztomilé, sladké… Tento náš trošku sentimentální, dojímavý pohled na dítě také není to, oč tu jde. Ostatně tak se na děti v Ježíšově době nehledělo. Nebyly středem pozornosti a péče, hýčkány jako dnešní děti. Pro dospělé byly spíš neúplnými lidmi, nedokonalými, neschopnými. Pro Židy bylo důležité i to, že děti nedokázaly plnit Zákon, a proto bylo sporné, zda vůbec dojdou spasení. Rozhodně si jich rabi na ulici nevšímal, děti se držely spíš v uctivé vzdálenosti od velkých a moudrých mužů. Jen si vzpomeňme, jak je i učedníci odháněli, aby neobtěžovaly Ježíše!
Takže v čem je nám dítě příkladem? Právě ve své bezmoci, odkázanosti na pomoc a ochranu dospělých, jejich vedení, výchovu. Pro dítě je samozřejmé, že přijímá péči velkých. Ví, že se samo o sebe nedokáže postarat, že je ještě malé - a podle toho se chová.
Jen si tu scénu představme: jak to dítě, které Ježíš sebral z ulice, teď stojí – vyděšené, zaražené uprostřed vážných mužů diskutujících o teologii. Je všechno, jen ne sebevědomé, samostatné, hrdé, jako ti, kteří se starají, kdo je v nebi největší.
Právě tak stojí člověk před Bohem – nemá nic, nač by sám mohl spoléhat, odkázaný na Boží pomoc a vedení, „takhle maličký“. V tom buďme jako děti, které prosí otce, protože samy se o sebe postarat nedokážou. Očekávají vše od něj, důvěřivě se k němu obracejí, aniž by se snažily si otcovu přízeň zasloužit. Počítají s jeho láskou, poslouchají ho – a když občas neposlechnou – věří, že jim odpustí.
Ale jsme takoví? Přirozeně ne. Ani učedníci takoví nebyli, museli se tomu teprve učit. Každý si spíš zakládá na tom, že je dospělý, jak je schopný, samostatný – i před Pánem Bohem. Proto ta přísná výzva a varování: „jestliže se neobrátíte - nevejdete do království.“ Obrátit se – být jiný než dosud, změnit myšlení i chování. Být zase jako dítě. Nespoléhat na sebe, ale na Otce, nepřistupovat před Něj se svými zásluhami a výkony, ale s dětskou otevřeností, touhou po ochraně, touhou učit se – ne už všechno vědět a všemu rozumět, ale dychtit po Božím slově jako po „nefalšovaném duchovním mléku“. To je obrácení. Ale je to vůbec možné? Dokážeme to – sami se tak změnit? Vrátit jakoby na začátek? Oprostit se od vší ztuhlosti, zaběhaného každodenního života, v němž jsme už uvázli, který se vleče den za dnem a my ho nedokážeme změnit?
To také patří k dospělosti: únava, stereotyp, všechno už se jen opakuje, i naše chyby, v práci, ale i v rodině a manželství – to je stárnutí, viďte – když vidíme, že už se nezměníme, že jen vzpomínáme, ale zpátky se vrátit nelze a změnit se, začít nově, na to už nemáme sílu. Známe ty vzdechy: „já už nemůžu, já už se nezměním, mne už nic nového, lepšího nečeká!“
Od Ježíše najednou slyšíme, že přece čeká, že je možné se změnit, začít znova, jde to! Být zase jako děti, těšit se na milujícího otce s otevřenou náručí – až se vrátím ze světa – i všelijak pošramocen, s ostudou, unaven, zklamán a s prázdnýma rukama … jako v podobenství o marnotratném synu – víte, že syn se pokořil a v ten moment se mu ulevilo, v ten moment věděl, že se může k otci vrátit. „Kdo se pokoří a bude jako dítě, ten je největší v království nebeském.“ Překážku však má ten, kdo se nepokoří. Marnotratný syn měl bratra, který se nechtěl radovat z jeho návratu domů. Cítíme tu osten, který dobře známe. Nechuť přijmout také druhé dítě, bratra, vedle sebe. Nesklonit se před otcovskou velkorysou láskou.
Vidíme, že Ježíšova odpověď učedníkům má vlastně dvě části. V té první jsme se dozvěděli, že stačí se oprostit od všeho, co jsme až dosud pokládali za hodnotné – důležitost své osoby pro nejrůznější výkony a znalosti a zbožnost…. Ale nyní v té druhé části odpovědi, kdy už jsme se možná začali těšit na to, že to bude přece jen osvobozující stanout před Bohem bez vší té zátěže, kterou jsme tak pracně nashromáždili a na sebe nabalili, nyní jsme možná zaraženi, jako asi byli i učedníci: že takto – jako děti – máme my již dnes přijímat jeden druhého. Bez všech příkras a titulů a zásluh. Tady nejde o zlehčení důstojnosti druhých lidí. Naopak. „Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Ježíš propůjčuje své jméno takovému dítěti. Přijímáš Ježíše? Ano, řeknu, a ráda. Tak přijmi i takové dítě, takového nepatrného člověka, na kterém není nic k obdivu, ba který je mezi lidmi bez cti a nikoho nepřitahuje – přijmi jej, protože Ježíš právě takového staví doprostřed a staví se za něj celou svou bytostí a svým jménem, které znamená „Bůh tě zachránil!“ a „Bůh je s tebou!“
A je-li tomu tak před Bohem, má to stejně vypadat i uprostřed Jeho lidu – v církvi. I tam se měří velikost Božími měřítky. Pán Ježíš také přišel za dětmi, bral je na ruce a žehnal jim. Dnešní doba umožňuje děti rozmazlovat, zahrnovat je tím nejlepším. A přitom to nejlepší, co můžeme pro své děti udělat, není začít jim spořit a všechno jim koupit, ale odevzdat je Pánu Bohu, nechat je pokřtít ve jméno Pána Ježíše Krista. On je bude chránit a vodit, On jim bude žehnat, On je neopustí. Dopřát svým dětem Boží lásku a blízkost, naučit je modlit se, vodit je do shromáždění a mezi další věřící děti – nic vzácnějšího jim nemůžeme dopřát. Ani vlastním ani všem ostatním kolem – dát jim zakusit Boží lásku – zejména těm, které trpí, které potřebují pomoc a ochranu. Každý známe příklady rozvrácených rodin, v novinách čteme o týraných dětech, těch, které vyrůstají bez lásky, které jejich matky odložily. Ba i dosud nenarozené děti potřebují zastání. Což plod v matčině těle není ten nejmenší, nejbezbrannější, a proto Bohem milovaný tvor? Lze mu upřít lásku a ochranu jen proto, že byl počat třeba nechtěně? A nezapomínejme na děti, které jsou sice od nás daleko, ale i o nich víme – že mají hlad, že jsou oběťmi epidemie, na válečné sirotky a děti uprchlíků! Různé nadace a spolky organizují pomoc, jak by mohli křesťané zůstat pozadu? Ježíšovo slovo se jistě netýká jen dětí přímo, ale přeneseně i všech dalších malých, nevýznamných, slabých. Kdo je přijímá a o ně se stará, přijímá samotného Pána. Není nic důležitějšího a nic slavnějšího. V tom se církev liší od všech jiných organizací, které se nejdřív starají o mocné a vlivné. My, kteří víme o své malosti a slabosti, i o Bohu, který je ochráncem sirotků a všech odstrčených, máme vždy blíž k nim. Jsme jim bližními a bratry a v nich je pak naším bratrem sám Ježíš Kristus. Amen