25Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.
26Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.
1Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.
2Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.
3Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.
Bratři a sestry,
křesťané v Galácii, tj. v centru dnešního Turecka, kladli velký důraz na Zákon. Proto se slovo „zákon“ vyskytuje často i v dopisu, který jim píše apoštol Pavel.
Přirozeně nejde o státní zákony, nýbrž o různé náboženské předpisy. My dnes některé z nich považujeme za důležité, jiné nám už připadají bezvýznamné. Pro tehdejšího člověka však všechno bylo stejně důležité: desatero přikázání stejně jako svěcení svátečních dnů nebo dodržování předpisů o tom, co se smí jíst a který pokrm je zakázán, a především obřízka. Správný křesťan je ten, kdo to všecko dodržuje. Podle toho se pozná, má-li člověk Božího Ducha. A jestli se někdo tímto zákonem neřídí, tak to znamená, že není správným křesťanem a Božího Ducha nemá.
Řekneme si, že takové starosti, jako co je dovoleno jíst a co ne, už dnes nemáme. Ale tento způsob uvažování nám tak docela cizí není. Kolikrát se řekne, že „správný křesťan“ musí dělat to a to. A když to nedělá, tak že to s jeho křesťanstvím není v pořádku. Kolikrát něco takového vyslovíme i my sami.
Přirozeně přitom jde o jiné věci, než tehdy. Příkazy a předpisy, co je správné a co ne, se církev od církve a čas od času mění. Jedni zdůrazňují, aby lidé byli pokřtěni, konfirmováni a církevně oddáni. Jiní považuji za rozhodující pravidelnou návštěvu bohoslužeb nebo modlitbu před jídlem. V různých náboženských skupinách a sektách se základním měřítkem správného křesťanství mohou stát i věci velmi kuriózní, třeba co si žena může, nebo nemůže vzít na sebe. Co všechno se může stát takovým zákonem! Co všechno v různých dobách zákonem bylo! Dokonce i samotná Boží přikázání, tyto dobré boží směrovky pro náš život, se mohou stát zákonem, který neosvobozuje, nýbrž je bezohledným nařízením a udržuje člověka ve strachu.
Všichni známe biblický příběh o Ježíši a cizoložné ženě. Jedinečným způsobem odkrývá tento příběh skrytý mechanismus, který se tak často projevuje a hraje tak velikou roli ve vztazích mezi lidmi: Může-li člověk ukázat prstem na druhého, zbavuje ho to pocitu vlastní viny. Určitě to znáte od svých dětí: když jednomu z nich něco vytknete, hned upozorní, že ten druhý to dělá také…Umožní to zapomenout na vlastní špatné myšlenky a skryté tužby, kterými je člověk ovládán. Žalobníci poukazují na cizoložnou ženu, a když to činí, mohou zapomenout na vlastní cizoložná přání a hnutí.
Boží přikázání se pak stávají obuškem proti druhému. Nesbližují lidi, ale rozdělují. Nespojují, ale stavějí jednoho proti druhému. Stávají se příkopem, který rozděluje. „Ty jsi jiný. Ty jsi hříšník. Ty k nám nepatříš.“ Tady přikázání nevedou k životu, nýbrž život ničí.
Je tedy něco, podle čeho se pozná křesťan? Apoštol Pavel na tuto otázku odpovídá. Jeho odpověď je však poněkud neobvyklá, až zneklidňující. Říká, že je tu jedna věc, která je důležitější než všechna pravidla, řády a přikázáním ať jsou pro náš život jakkoli důležitá. „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“
Tento verš se někdy cituje v rozhovorech se snoubenci před svatbou: že v manželství je tu jeden pro druhého, že jeden má při druhém stát i ve dnech zlých. To je jistě pravda. Nejvlastnější smysl těchto slov je však poněkud jiný. Nejde tu totiž o jakákoli břemena, třeba ve smyslu různých životních starostí a trápení, nýbrž o jedno docela konkrétní břemeno – břemeno selhání, břemeno hříchu.
My křesťané nejsme svatí. Vždy znovu přestupujeme přikázání, vzdalujeme se od svých bližních. Byť byla naše víra sebesilnější, stále patří k našemu životu i pochybnosti a zase znovu se ocitáme daleko od Boha. Byť byla naše naděje sebepevnější, patří k našemu životu i strach a lpění na tom, co máme. I kdybychom měli sebevětší lásku, zůstává v nás i sobectví a hněv. Tak se to projeví i v životě každého člověka, jednou tak, podruhé zase jinak.
A právě na to bychom jako křesťané neměli zapomínat. Denně přece v modlitbě říkáme: „zbav nás od zlého.“ Měli bychom si stále uvědomovat, že tím, co z nás činí Boží děti, není naše vlastní dokonalost, ale Boží odpouštějící láska. A nespočívá celá křesťanova svoboda, na kterou tak
zřetelně ukázali apoštol Pavel i reformátor Luther, právě v tom, že si o sobě můžeme přestat dělat iluze? Že můžeme sami sebe přijmout jako nedokonalé, rozpolcené bytosti, protože nás i jako takové chce přijmout Bůh?
Není svoboda právě v tom, že si křesťan může dovolit skoncovat s úzkostlivým dodržováním Božího zákona, ať už to má podobu stravující starosti o splnění všech přikázání nebo pyšného předvádění vlastní dokonalosti?
To je nesmírně důležitá věc i pro to, jak jednáme se svými dětmi. Jako rodiče máme znát své slabosti i meze. A máme být schopni přiznat je i svým dětem. Děti mají právo na své slabosti právě tak, jako my. Určitě tím nedoporučuji výchovu na způsob: „Nechte dítě, ať si dělá, co chce.“ Jestliže však člověk vidí chyby druhého a přece ho přijímá a s láskou k němu přistupuje, pak už pochopil mnoho z toho, co se míní slovy: „Jedni druhých břemena neste.“
Všichni stále vězíme mezi vírou a nevěrou, láskou a sobectvím, nadějí a strachem – a přitom nás drží nekonečná péče a milost našeho nebeského Otce. Co to tedy znamená pro náš vztah k druhým, kteří jsou na tom nakonec stejně, jako my? Jaký důsledek to bude mít pro naše jednání? Právě to vyjádří Pavel větou: Berte na sebe břemena jedni druhých. Máme unést nevěru a sobectví a strach toho druhého. Nést ho i s jeho slabostí, pochybností i s dalšími důsledky, které z toho plynou. Právě tím se osvědčíme jako ti, kdo patří Kristu, že nebudeme pomlouvat druhé. Kdo tak činí, neuvědomuje si, jak velice je i on sám závislý na tom, že druzí nesou jeho slabosti. „Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom nic není, klame sám sebe.“
Můžeme říci, že právě v tom je pravá humanita: umět nést břímě druhého člověka. Takové je svědectví křesťansky chápaného lidství. To je pak hlubší solidarita, než jen ta, která je založena na společných zájmech a cílech. Je to solidarita, která zůstává věrná druhému člověku i v jeho selhání – protože právě tak je nám věrný Bůh.
K tomu však i my sami potřebujeme odpuštění a nový začátek, potřebujeme se vždy znovu vracet k Ježíši Kristu. Stejně jako tehdy v Galácii i v našich sborech se často projevuje něco jiného. Totiž, že v popředí nestojí Boží milost, která nás lidi spojuje, nýbrž zákon, který já dodržuji a ten druhý ne. Ale to pak i v církvi jen zrcadlíme, jak je to ve světě kolem nás: že totiž slabost jednoho je předností druhého. Hospodářský a politický zápas je často nemilosrdný. Se škodolibou radostí se odkrývá každá slabina konkurenta, aby toho bylo vzápětí využito k vlastnímu prospěchu.
Projevy takové nemilosrdné konkurence se objevují i mezi křesťany, kteří by přece měli něco vědět o milosti, a přece se nerozpakují vyzvednout vlastní zbožnost na úkor druhých. Existuje „duchovní škodolibost“, s jakou někdy sledujeme a nenápadně, nebo i nápadně připomeneme selhání druhých. S tím pak jde ruku v ruce obava, že by druzí mohli vypozorovat mé vlastní slabosti, a proto je důležité vytvořit vlastní fasádu, jen aby se nikdo nedozvěděl, jak tomu se mnou skutečně je, že i v mé zbožnosti jsou mnohé mezery.
Je to zlé, když člověk k potvrzení vlastní víry potřebuje hřích druhého. To všecko měl Pavel před očima, když psal: „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.“ Ještě silněji to vyjádřil o několik veršů dříve: „Jestli jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ To bylo, prosím, řečeno křesťanům!
Raději se však hleďme řídit Duchem Kristovým, jak k nám promlouvá z příběhu o cizoložné ženě. Takto Ježíše následovat není jen nesnadná cesta, která vyžaduje nemalé sebezapření; je to současně něco nesmírně osvobodivého. Jen si zkusme představit, co by to znamenalo, kdybychom se mohli spolehnout, že břímě našich vlastních chyb a slabostí nebude druhými zneužito jako v nějakém konkurenčním boji, ale že je nesou spolu s námi. Mohl bych se napřímit a nemusil se krčit, i kde jsem selhal. Tak jako před Bohem mohu stát vzpřímeně, i když jsem selhal.
Bojíme se takové otevřenosti mezi sebou. Člověk s tím má nepříjemné zkušenosti a je opatrný. Ale je pravda i to druhé: kde k sobě lidé přistupují v kristovském duchu, tam s děje něco velkého, tam se věci mění, tam je člověk povzbuzen k novému životu. Tam – jak to Pavel napsal
v jiné své epištole – se stáváme posly na místě Kristově. Vnášíme jeho smíření do našeho světa. Žijeme v jeho pokoji.
Leckdo si myslí, že prosadit se vůči druhým je znamením síly. Apoštol Pavel nás vede k jinému pohledu: vlastní sílu a skutečnou sílu osvědčím tím, že ponesu chyby a nedokonalosti druhých – v rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru – prostě kdekoli jsem. To bude znamením pravého lidství, znamením milosti ve světě, kde je milosti tak málo. Amen