Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Jan 16,23b
Sestry a bratři, naši církevní otcové vybrali různá témata a sestavili je do celku, do kalendáře tak, aby navazovala na jednotlivé svátky, události církevního roku a také abychom se jako věřící neustále vraceli k některým důležitým tématům a nezapomínali na ně. A právě na dnešní neděli připadá téma modlitba. Rogate – modlete se. Nechci tady přednášet teorie o modlitbě. O jejích druzích, způsobech a podobně. Ale přece jenom je dobré si připomenout, že modlitba provází člověka od počátku jeho poznání Boha. Člověk a Bůh Stvořitel. Člověk a Bůh, který jej staví a na tuto zem. Člověk má mít spojení se svým Pánem, a to je právě modlitba. Vzájemný rozhovor. Je to projev vztahu, realizace tohoto vztahu „Já a Bůh“.
Přiznám se vám, bratři a sestry, že jsem se již sešel s lidmi, od nichž jsem slyšel docela vážná tvrzení o neúčelnosti a zbytečnosti modliteb. Obdivovali se třeba opravdovému křesťanskému vyznavačství, měli křesťany v úctě. Ty, kteří to myslí doopravdy a podle své víry také jednají. Ale sami nemohou křesťany být. To proto, že by museli věřit ve vyslyšení modliteb. A to oni nemohou. Modlitba je něco naprosto zbytečného, protože podle vlastních zkušeností zůstává a zákonitě musí zůstat bez odpovědi. Bůh neslyší modlitby, neodpovídá na ně. Mlčí. Úděl člověka je mu konec konců lhostejný. Není na něm nijak zúčastněn. Tak proč se tedy modlit. Kdyby Bůh lidské modlitby vyslýchal, jak jinak by musel ten svět kolem nás vypadat.
Sestry a bratři, tohle je tak hluboký pesimismus, až svou hloubkou zaráží. Ale máme právo nad tímto případem jen mávnout rukou a odsoudit jej? Naše zkušenosti jsou jiné. Ten náš soud by byl v tomto případě asi těžký. Ruku na srdce, neozývá se také někdy v nás také podobná pochybnost? Také takový nějaký tenký hlásek, který slyšíme jen my sami a který říká: Vždyť ono to tak nějak bude. I já to mohu potvrdit. Vždyť kolikrát jsem se modlil, kolikrát jsem já sám k Bohu volal a čekal na projev jeho otcovské odpovědi. A nic. Mluví tady vůbec Ježíš pravdu, když říká: Budete-li za něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Můžeme se spolehnout na toto Ježíšovo zaslíbení? Můžeme brát jeho slova vážně? Nejsou jen nějakou útěšnou frází, napovrch velice zbožnou, ale přece jen frází bez konkrétního výsledku? Tolik jsem se modlil, tolik jsme se modlili a kde nic, tu nic!
Možná, že si někdy myslíme, jak mnoho se pro Boha angažujeme, když se modlíme. Jako bychom tím potvrzovali jeho existenci. Ano, Bůh je, protože „Já“ se k němu modlím. A protože se modlíme, měl by tedy mít Bůh na nás nějaký ohled, měl by projevit svou spokojenost s naším modlitebným úsilím. A to především tím, že rychle vyplní naše žádosti. Zdá se nám, že na to máme nárok, oprávněný nárok. Přece jsme se modlili, volali jsme k svému Pánu, svému Otci. Že však za naší modlitbou stála třeba naše touha před okolním světem dokázat, že Bůh je a vyslýchá naše prosby, viditelně dokázat před světem Boží přítomnost. Ale za modlitbou také může někdy stát naše ješitnost, sobectví, žádostivost, neláska, závist – na to jsme už zapomněli, to nevidíme, nebo si to už ani neuvědomujeme.
Sestry a bratři, mnohokrát jsme si již připomínali, že modlitba není před Bohem zásluhou. Z naší strany ji nelze považovat za půjčku Bohu, který ji musí splácet. Ty Bože po nás chceš, abychom se modlili, dáváš nám tu možnost. Já tedy volám a očekávám tvoji odměnu, nějaký projev za to, že jsem ti věnoval svou důvěru. Že jsem si na něj vůbec vzpomněli. Modlitba není ani nějakou záchrannou brzdou, Někomu se udělá ve vlaku špatně a cestující použijí záchranné brzdy, aby přivolali pomoc. Předtím na tuto brzdu nikdo nemyslel. Až když je potřeba. Kolik lidí se právě takto dívá na modlitbu a vlastně i na Boha samého. Použít jen v případě potřeby. A jinak, proč myslet na Boha, na modlení, když je kolem nás tolik jiných vzrušivějších a příjemnějších věcí. A tito lidé si ani neuvědomují, že takto svého stvořitele a Pána přímo urážejí. A pak si ještě myslíme, že po takových urážkách musí Hospodin odpovídat, když si na něj náhodou vzpomeneme, a musí plnit naše přání.
A přece tady zůstává to slovo, které jsme četli z Janova evangelia: Budete-li o něco prosit, dá vám to. Evangelita říká: „Za cokoli“. „ A dá.“ To není nadsazené tvrzení, ale skutečnost. O její pravdivosti by mnozí mohli vydat svědectví. Ale kdo jsou ti mnozí? Snad od Boha zvláště vybraní, zvláště omilostnění? Jsou nějak jiní než ostatní lidé, než my? Ne, pro kohokoliv, i pro nás, je otevřené místo v jejich řadě. My všichni, ty, já, smíme být mezi vyslyšenými. A to tehdy, budou-li naše modlitby pronášeny ve jménu Pána Ježíše Krista. Však to také sám Ježíš říká: Proste ve jménu mém. (J 14,13-14) A co to tedy znamená, prosit v Jeho jménu? Sestry a bratři, my si často připomínáme význam jména Ježíš. Pod tímto jménem jsme zapsáni v Boží knize. Jedině skrze Pána Ježíše jsme omilostněni, očištěni a je nám otevřena cesta do Božího království. A kdo je zapsán v Jeho knize, skrze Jeho oběť přichází čistý i před Boží tvář. Tady to jméno vyjadřuje něco podstatného, prosit v Ježíšově jménu, znamená prosit v hluboké, bytostné jednotě víry s Kristem. Být Kristovým, cítit se ve víře přímo jeho součástí, byť i součástí hříchu, který Ježíš nesl. Jen ratolest vyrůstající přímo z kmene je součást stromu.
Být ratolestí Krista neznamená mystiku. Jakési ponořování se do jeho osoby, ztrácet se sám sobě, jako osoba. Každý z nás je a zůstává i ve víře článkem řetězu širokého lidského společenství. Naše osobní zájmy, naše jednání neprobíhají izolovaně, v jakémsi vzduchoprázdnu, nýbrž v daném prostoru, v prostoru naplněném zájmy a jednáním spolubližních. Prosba v Ježíšově jménu znamená nejen vyjádřit svou neochvějnou důvěru, ale také nechtít svou modlitbou, svou prosbou, ohrozit zájmy druhých, ale učinit je středem našich vlastních tužeb. Víc myslet na dobro druhých, než na své vlastní. Kdykoliv tedy prosíme za své věci, máme se ptát: Může s našimi požadavky Bůh souhlasit? Jsou v souladu s Ježíšovou láskou? Bůh sotva vyslyší prosby, které bychom zaměřili bezohledně vůči potřebám druhých! Kde sami sobecky prosíme za své zájmy. To první, co musí naplnit naši modlitbu je, že se musíme ptát po důvěře v Boží otcovskou lásku. Důvěřuji svému nebeskému Otci? Nechci mu diktovat? Možná bychom měli spíše říkat, když prosíme za nemocného: „Pane Bože, já se bojím, můj blízký je nemocný, je v tvých rukou!“ To je možná více, než úpěnlivě volat: Pane Bože, prosím, uzdrav ho!“ Kdo lépe rozumí našim potřebám? My sami, nebo náš nebeský Otec, který nás znal již dříve a dokonale ví o každé naší touze, o tom co se děje v našich srdcích. Jestliže umíme trpělivě očekávat, jestliže jsme alespoň z částky poznali Boží lásku v Kristově kříži a důvěřujeme jí, pak daleko lépe chápeme i slovo apoštola Pavla: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Řím. 8,32) Složit své osudy do Božích rukou: „Pane Bože, ty víš, že mám starosti, že mne to trápí, že kvůli tomu nemohu spát. Prosím tě, ujmi se mne a veď mne ty sám. Dej mi také sílu, abych se příliš nebál, ukaž mně, co je nejdůležitější a nejlepší, abych dovedl, ať to dopadne jakkoliv, stát tu jako tvůj služebník“.
Problém modlitby je problém důvěry. Kdo důvěřuje Boží otcovské lásce, ví, že Bůh vždy naplní naše potřeby, i když k tomu volí často cesty, které se rozcházejí s našimi představami. Bůh je suverén a nedá se ani kanonádou našich proseb přinutit, aby dělal to, co chceme my, i když se zdá, že naše modlitby jsou sebeupřímnější.
Modlitba, naše prosba, se nesmí nikdy stát zástěrkou lidské lenosti, neochoty převzít odpovědnost, snahy vyhnout se vlastnímu řešení a námaze. Student, který promarní čas k přípravě, sotva se smí dovolávat Boží pomoci při zkouškách. A přece, jsme-li na hranici vlastních sil, smíme v plné důvěře a víře zakoušet pomoc z druhé, Boží strany.
A tak, sestry a bratři, nebojme se modlit, s prosbou přicházet k Otci lásky a milosrdenství. Nebojme se vyznávat, prosit a chválit ve jménu milosrdenství, ve jménu Ježíše Krista. Nemějme pochybnosti, zda budeme vyslyšeni. Každý modlitebník prožívá něco podobného jako radista amatér, který vysílá signál někam do prostoru a očekává, že jej někdo uslyší a odpoví mu. Očekává s nadějí a důvěrou a ten signál se mu zpětně z dálky vrací jako odpověď toho, kdo jej slyší. Bůh není hluchý. Buďme s ním neustále ve spojení, zůstávejme mu nablízku, obracejme se na něj se všemi svými starostmi, prosbami, ale také i s radostí. Chceme-li poznat radost z vyslyšení proseb, staňme se nejprve opravdovými následovníky Ježíše Krista. Přijměme jej do svého života, do svých srdcí. V myšlení, v plánech, v činech. Vírou se s ním sjednoťme a pak poznáme, že není zbytečností modlit se. Kdo prosí, dostává. Budete-li o něco prosit ve jménu mém, dá vám to. Amen.