Sestry a bratři, otevřeli jsme v dnešní předvelikonoční neděli Janovo evangelium, abychom si vyslechli slova Pána Ježíše, kterými připravuje své učedníky na události, které brzy přijdou. My se také v průběhu pašijní doby připravujeme a připomínáme si velikonoční události, kterými Bůh promluvil k člověku. Ať je tedy zvýrazněn rozměr naší víry, že Bůh sestoupil na zem v podobě obyčejného člověka, stal se jedním z nás proto, abychom ho poznali, abychom znali jeho hlas a věděli, jak to s námi myslí. Ve své víře vyznáváme, že Pán Ježíš pobýval mezi námi, my jsme spatřili jeho slávu. Vyznáváme, že se Ježíš nechal obětovat za hřích světa, zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Apoštol Pavel říká: „Slovo se stalo tělem, bydlelo mezi námi, my jsme spatřili jeho slávu, kterou má od Otce jednorozený Syn!“
Proč to dělal? Proč se Bůh rozhodl stát jedním z nás? Proč Bůh z toho svého dokonalého světa najednou přišel k nám? Proč si jen tak neodskočil, proč se jen nepodíval? Ten důvod je jednouchý. Tak jako rodiče milují své děti, snaží se je vychovávat, protože věří v jejich budoucnost, věří, že jejich život má smysl, tak také Bůh miluje nás a chce nás Ježíšovým slovem, příkladem jeho života, vychovávat. Poradit nám a ukázat cestu. Proto se rodiče od malička snaží být s dětmi, aby je děti znaly a důvěřovaly jim. Aby jim mohli pomoci. A z toho samého důvodu se Bůh rozhodl stát jedním z nás. Možná pro tu jedinou věc, abychom ho znali, abychom poznali, kdo je naším Otcem. Pro nás, pro naše děti, známé, přátele, pro lidstvo, potřebujeme znát nějaký záchytný bod v tom našem přemýšlení o smyslu našeho života, jeho budoucnosti. Jestli má smysl se o něco snažit i když většinou nejsme schopni svými silami tuto budoucnost zajistit. Často se ptáme, nestačí žít jen dneškem? Proč se zabývat zítřkem, proč se zabývat tím, co se povedlo nebo nepovedlo v minulosti?
A právě do tohoto uvažování přichází Pán Ježíš, který svým slovem připravuje učedníky na chvíli, kdy bude muset odejít. Ne na okamžik, ale natrvalo. Ježíš je připravoval na velikonoce a do toho přemýšlení o smyslu budoucnosti zazní jeho slova: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,1-3)
Pán Ježíš tady říká: v domě mého Otce je množství příbytků, hned na to, odcházím, abych vám ta místa připravil a naposledy, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste byli tam, kde jsem já. A v tom, co jsme četli z těch následujících veršů evangelia a z toho co je skryto mezi řádky, pozorujeme setkání dvou rovin života. Je tady řeč o jakémsi Otci, o nějakých příbytcích u něho a o tom, že Ježíš jde ty příbytky připravit, abychom tam jednou mohli vejít s ním.
Ježíš nám říká: „U Otce jsou příbytky“. Chtějme tedy poznat Otce, abychom poznali, jaké příbytky nás tedy čekají, jestli se nás také týkají, jestliže věříme, že někdy budeme u toho Otce chtít žít. Do čeho jdeme, co můžeme čekat? Apoštol Pavel říká: „mnohokrát a mnohými způsoby se dával Bůh poznat našim otcům, ale v posledním čase se dal poznat skrze svého Syna“. Poznejte Syna, poznáte Otce. Kdo má Syna, má život, protože poznal Otce. Poznal toho, kdo má moc nad životem a nad smrtí. Ježíš je cesta k Otci, Ježíš je poznání Otce. Ježíš je samotný Bůh, který se rozhodl být jedním z nás. Jaký syn, takový Otec. Jestliže zažíváme Kristovu lásku, zažíváme Otcovu lásku. Jestliže Kristus něco pověděl, pověděl to Otec. Jestliže poznáváme Ježíšovu ochotu obětovat se za člověka, poznáváme i Otcovu ochotu obětovat se za člověka. Jestliže poznáme Krista, pak poznáme, jestli má naše cesta budoucnost.
Jednoho dne, až se postavíme před Boží trůn, budeme prožívat obrovskou bázeň a pokoru, a jen tak po očku se odvážíme pohledět tam na ten slavný trůn Hospodinův a budeme čekat, co se ozve. A najednou se ozve hlas. My zbystříme pozornost. Já ten hlas přece znám, to je ten samý hlas, který mně říká: „ mám tě rád, jsem s tebou, tebe jsem si vyvolil jako své dítě“. To je ten samý hlas, který mi říká: „čiň pokání, naprav to, co jsi udělal, tady ti k tomu dávám sílu a odpuštění“. Podívám se mu do očí a řeknu si, tyhle oči znám. A najednou se mne dotkne, podá mi ruku, tohle jsem už někdy zažil. To je ten Boží stisk, to je ten Boží dotyk, který znám. Najednou zjistím, já toho Hospodina znám. Jaký je Syn, takový je Otec. Já jsem Pána Boha poznal už tady na zemi v Ježíši Kristu. Nebude to pro mne nikdo neznámý.
A Pán Ježíš pokračuje: Ano, u Otce jsou příbytky a já teď odcházím, abych vám ty příbytky připravil. Co to znamená? Bůh má u sebe prostor, abychom tam mohli jít, jakým způsobem ho potřebuje ještě připravit? Co si pod tím mám představit? To se tam něco rozbilo, porouchalo? To je klíčová výpověď samotného evangelia. Sestry a bratři, ty příbytky, ty se nepřipravují v nebi, ty už tam jsou připraveny. Ty příbytky se připravují tady na zemi, ale je potřeba dát jim jmenovky. Kdo tam v tom místě bude. Všichni se tam vejdou, ale je tam to místo pro mě? To je ta příprava. Kde se tahle příprava děje? Jakým způsobem připravil Pán Ježíš místo pro člověka?
Tahle příprava se děje na kříži. Pán Ježíš pro nás šel připravit místo na kříž. Abychom poznali Otce, abychom poznali, že to co má Otec v srdci je to, abychom byli s ním. A protože my ve svém hříchu nemůžeme být v přítomnosti svatého Boha, proto šel Pán Ježíš na kříž a tam obětoval svůj život. Tam on řekl Otci, teď mě suď, místo těch lidí. On tam šel proto, aby psal jmenovky. Už ve starém zákoně je napsáno, že Hospodin říká Izraeli, „ Tvoje jméno jsem si vyryl do dlaně“. Přesně tohle se dělo na kříži. Na kříži vyryl do svých dlaní Pán Ježíš jméno člověka. To je příprava těch příbytků. Tam se zapisují jména do knihy života. Tam Pán Ježíš do svých dlaní ryje naše jména.
Zas mám takovou představu. Před Hospodinovým trůnem bude každý z nás sám za sebe. Nebudeme se moci opřít ani o rodiče, ani o církev, ani o sousedy. Jsme tam pouze my a svatý Hospodin. A přesto tam nebudeme sami. Vedle nás si stoupne Kristus, vezme nás kolem ramen, přivede nás k Otci a řekne, tak tohle je ona, to je on. Já jsem za něj zaplatil, on nebyl dokonalý, ale já říkám, že jsem za něj zaplatil svým životem.
Tohle člověk zažije, když je v Kristu. Když ho před ten Hospodinův trůn dovede Kristus. Když tam nejde sám za sebe, když tam jde jenom proto, že věří v Krista. Pán Ježíš pokračuje: ani tady to nekončí. „Opět přijdu, abych vás vzal k sobě, abyste byli tam, kde jsem já.“ Teď se dostáváme do toho vrcholného okamžiku, teď se to všechno naplňuje. Je to výhled do daleké budoucnosti, nebo je to výhled do současnosti? Je to něco, co se týká mého života po smrti, nebo se to týká mého současného života? Co myslíte? Já mám za to, že obojí. Je to ta naše budoucnost a přítomnost, je to řeč k dnešku.
Chtěl bych vás povzbudit k přemýšlení, že to není daleká budoucnost, že věčnost se nezačne odvíjet po naší smrti, nebo po Kristově příchodu. My už teď žijeme věčnost, tedy můžeme žít. Kristus pro nás již svým způsobem přišel, přišel v Božím Duchu, ve kterém už nás bere ke svému Otci. Boží Duch nás vede po té Kristově cestě. Vede nás do Krista samotného. Ukazuje nám, kdo Kristus je, a tím i kdo je náš Otec a už tady na zemi nám ukazuje, ty máš kam jít. Ty jsi vlastně doma. Už tady začíná věčnost.
Já mám u Otce příbytek. Já znám Otce, protože jsem poznal Krista. Já jsem ho poznal, proto mě nic nemůže rozházet. To je řečeno strašně idealisticky, ve skutečnosti to je boj den za dnem. Člověk si musí vždycky znova prošlápnout, co to znamená znát Krista. Ale jestliže ho známe, pak máme budoucnost, pro nás i pro ty, kteří jsou kolem. Znát Krista, to znamená poznávat, že ve všem, co se děje kolem nás i v nás, se nám dává Pán Bůh poznávat. Je to mnohem víc, máme věčný život. Tu cestu k Otci zajišťuje Kristus. Tam se nemusíme hrabat sami. Ta cesta začíná už teď. Nemáme na co čekat. Každý den se můžeme rozhodnout a máme se rozhodnout, jestli půjdeme po té cestě, kterou je samotný Kristus. Jestli v Kristu budeme procházet životem, tedy jestli budeme už teď žít náš věčný život. Jestli už teď jsme na cestě k těm příbytkům u Otce, anebo jestli budeme žít náš omezený, smrtelný život.
To je každodenní rozhodnutí, jdu za Kristem, tedy jdu v Kristu a zažívám věčnost, anebo žiju sám ve své síle, a prožívám smrtelnost. Buď mám pro sebe, nebo pro moje milé, budoucnost, anebo si kladu otázku, zda to má všechno nějaký smysl.