22Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“
Sestry a bratři, přečetli jsme si závěr Janova evangelia, tak zvaný první dovětek. Pán Ježíš tady hovoří s apoštolem Petrem a vyzývá ho: „Následuj mne!“ (J 21,19). A když sledujeme Petrovu reakci, můžeme pozorovat naprosto lidský přístup. Na Ježíšovu výzvu se dívá kolem sebe a ptá se: „A co ti druzí?“
Je to už v lidské povaze, ohlížet se kolem sebe a dívat se, co dělají ti druzí, co se s nimi děje. Rádi pozorujeme všechno kolem sebe. Co lidé dělají, s jakou námahou, jakých užívají prostředků a jaký je výsledek jejich konání. Jestliže se díváme, abychom se poučili, může to být dobré. Ale jestliže všechno pozorujeme jen proto, abychom se přidali k většině, abychom nedělali něco výjimečného, abychom pluli s proudem, to už je problematické ohlížení. A přece je to tak přirozené, nedělat si velké starosti, přijmout za své počínání okolního světa a nechat se jím vést bez všech starostí a nebezpečí. Když se dnes podívám kolem sebe, vidíme, jak lidé jednají, jak si své počínání odůvodňují slovy: „Vždyť ti druzí jednají stejně, na nic se neohlížejí.“ Neplatí pro ně odpovědnost, ani mravní zásady. „Člověče, drž radši ústa a krok.“ Proč zrovna já bych měl být nějakou výjimkou. Dělají to ze strachu o své zaměstnání, dělají to ze strachu o své hmotné zajištění, dělají to proto, že jít s proudem je nějak pohodlnější a vyhýbají se tak vzniku možných konfliktů a rozporů. I když se děje mnoho věcí proti mému svědomí, mlčím, jen se dívám, co dělají ti ostatní. Prostě: „Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt.“ Taková je dnešní realita.
A obdobné je to s Petrem. Ježíš jej vzývá k následování, aby šel za ním, ale on se ohlíží. „Proč zrovna já a ne ti ostatní. Co ten milovaný učedník Jan, co ti ostatní. Jak to s nimi bude. Proč zrovna jenom mne, Pane, chceš vzdálit tomu okruhu bezpečí, kde je mi přece jen v houfu lépe.“
I pro Petra, sestry a bratři, je v této chvíli jednoduchá životní zkušenost, nevyčnívat, být jaksi uschován za zády dalších lidí, být neviditelný a tím jaksi i více svobodný, bližší, než výzva Pána Ježíše.
Jenže Pán Ježíš tady ukazuje, že není příliš dobré, zabývat se těmi druhými a hledat u nich ospravedlnění vlastní nestatečnosti, nerozhodnosti, přizpůsobivosti. Kdyby všichni lidé jednali tímto způsobem, kde bychom byli? Díky Pánu, že se však vyskytli i takoví, kteří šli proti proudu, šli jinou cestou. A právě tak nějak to říká Pán Ježíš i učedníku Petrovi v rozhovoru po svém vzkříšení na břehu Genezaretského jezera. Ježíš tady Petrovi načrtává úkoly a poslání, prostě novou perspektivu života, která jej čeká na Ježíšově cestě. A z Ježíšových slov vidíme, že to nebude žádná selanka. Tvrdá práce, neuznávaná, neceněná a nakonec pouta, vězení a popraviště. „Když jsi byl mladší, chodil jsi, kam jsi chtěl, ale až zestárneš, jiný tě povede, kam nechceš.“ (J 21,18)
Sestry a bratři, kdyby nám někdo do budoucna naznačoval takovouto cestu, pěkně bychom mu za to poděkovali. A určitě bychom couvli. To není nic pro nás, tohle není pro náš život žádná pořádná a radostná perspektiva. Ale ten učedník Petr u Genezaretského jezera je už jiný Petr. Není to ten sebejistý, chlubící se člověk, jakým byl před Ježíšovým ukřižováním. Zpokorněl a v té své ztišené a poslušné víře přijímá úděl, který mu jeho Mistr stanoví. Neuhýbá. Jestliže slyší: „Pojď za mnou“, pak tedy jde. Ale přece jen je na tolik člověkem, že si neodpustí ohlédnutí po těch druhých. „A co tenhle Jan?“ Půjde stejnou cestou jako já? Nebo půjde jinak a proč? A Pán Ježíš má na jeho otázku až strohou odpověď. „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“ Prostě, milý Petře, nedívej se po druhých, nepřemýšlej nad mými cestami pro druhé, neohlížej se, co bude s Janem, ale následuj mne.
Sestry a bratři, my si v těchto dnech připomínáme mučednickou smrt mistra Jana Husa. On také nebyl tím, kdo se ohlížel ve své době po tehdy obecném proudu v církvi i v království. Kdyby plul s proudem a snažil se s ním splynout, nemohl by jako svůj odkaz ve svém listě napsat: „Protož, milý křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“
Myslím si, sestry a bratři, že právě vedle učedníka Petra je to právě on, který nám jako živá ilustrace vysvětluje smysl našeho textu. Co je ti po tvém okolí, co je ti po světu kolem tebe. Ty pojď za mnou. Slyšel jsi mou výzvu, poznal jsi pravdu Božího slova. A to je smysl a základ tvého života. To následuj. I na Husa mnozí naléhali, aby se nestavěl proti proudu, aby zkorigoval tu poznanou pravdu podle potřeb tehdejšího světa, aby se podřídil obecně platnému řádu a tím si zachránil život. Jenže Hus jako by slyšel tu zvěst našeho textu: To není tvá věc. Ty mne následuj!“ Co na tom, jaký postoj zaujímali k poznané pravdě představitelé církve, Štěpán Páleč, Stanislav ze Znojma a třeba i arcibiskup se svým kněžstvem.
Hus dobře věděl, že tito lidé nejsou pány církve. Jediným Pánem je Ježíš Kristus, a tento Pán církve jej vyzval: „Pojď za mnou!“ Pojď za mnou v pravdivém hledání Boží vůle, i když se ti tahle cesta změní v cestu kříže, v cestu zakončenou v prokletí na hořící hranici. A Hus se neohlížel, nerozumoval, jestli má nebo nemá jít touto cestou. Jako Boží poutník ji poslušně nastoupil a taky na ní setrval. Až do smrti. Neohlížel se kolem sebe, nehledal směr v úsudku jiných. Proto také neztratil sám sebe, svou poznanou cestu. Byl věrný tomu, co slyšel z Písma, čemu porozuměl z evangelia, a proto šel v jistotě, že i svou smrtí jde za Kristem. Neztratil svou důvěru, ani víru. A proto je po všechny uplynulé časy až do dneška Kristovým svědkem.
V průběhu dějin církve se v ní vyskytly nejrůznější cesty. Pracovali a pracují v ní lidé opravdově věřící, mnohdy osobnosti tiché a nenápadné, které skutečně uposlechly výzvy o následování Krista, ale byly tu a jsou tu i osobnosti autoritářské, rozkolníci, sektáři. Takové pokrytecké farizejské typy, komedianti náboženství. A tyhle záporné typy se staly pro mnohé lidi úskalím, pohoršením. Jsou to právě oni, kteří dávají dnešnímu člověku do ruky argumenty a důvody, proč se uzavřel, proč se vzdaluje od církve, pohrdá obecenstvím Božího lidu. Často od nich slyšíme: „Protože je církev taková a maková, proto s ní nechci mít nic společného. Já třeba věřím v Boha, ale s církví nechci mít nic společného.“ Těmto důvodům nelze upřít závažnost, nelze nad tím jen mávnout rukou. A přece to není podstatné. Já, ty, my všichni, nejsme povoláni k tomu, abychom rozhodovali a soudili, ale abychom následovali.
Svědectvím svého života nám to říká i Jan Hus. Ve svém poznání neopouštěl církev, nechtěl vytvořit nový a lepší církevní útvar, ale toužil po její opravě, obnovení a navrácení k Boží cestě. Nedívejte se kolem sebe, ale následujte Ježíše Krista. Lidé nemohou být mírou naší věrnosti, našeho vztahu k církvi. Vždyť i my jsme mohli v historii našeho sboru částečně poznat, co to je pohrdání a odsuzování. Naším úkolem je hledět na Krista a ve víře jej následovat. Tiše, pokorně, vytrvale a věrně.
Na rozdíl od nás, šel Hus až na hranici. Nedbal při tom na úsudek lidí, protože nechtěl ztratit pohled ke Spasiteli. A jemu také adresoval svá poslední slova: „Pane, v ruce tvé poroučím ducha svého!“ A podobnou cestou života šel i apoštol Petr a nakonec i Pavel: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli….“ (Fil 3,13)
Sestry a bratři, nezapomínejme na Ježíšovu výzvu: „Následuj mne“, která platí i nám. Nenechme se odradit zlobou a nenávistí okolního světa, jeho pohrdáním, protože ten svět se bojí, že je zde větší moc, někdo mocnější, koho nemůže nikdo podplatit, koho si nemůže naklonit ve svůj společenský, politický nebo sobecký postoj. Pán Ježíš nás zve: „pojďte.“ A ať jedinou naší orientací je orientace ke Kristu, k Bohu. To je největší jistota a naděje našeho života. Amen.