1Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit:
2Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou,
3ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.
4Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.
5Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘.
6Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.
7Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.
Apoštolská slova z první epištoly Petrovy jsou starocírkevní perikopou, tedy oddílem, který v církevní tradici patří ke dnešní neděli už přes tisíc let. Napomenutí k pokoře a vytrvalosti, jak tento oddíl nadepisuje Ekumenický překlad bible, je ovšem o mnoho starší, někdy z konce 1. století, z doby, kdy křesťanská církev zakusila systematické pronásledování.
Tomu je právě věnována velká část prvního Petrova listu: pronásledování církve, otázce, proč na křesťany přichází utrpení, jaký to má smysl. První čtenáři, adresáti tohoto listu, dobře věděli, co je to trpět pro víru a jim především platí výzva k trpělivosti, k vytrvalosti, k tomu, aby vydrželi a nevzdali se, protože Bohu na nich záleží. Že být křesťanem, členem konkrétního společenství, přináší nepříjemnosti, bolest, zklamání, dokonce nebezpečí, není tak důležité, jako poslání zvěstovat evangelium. Tím církev žije a od toho nesmí ustoupit. Existence sboru neztratí smysl tím, že jej někdo pronásleduje a třeba zkouší zničit.
Ti, kterým apoštol píše, se jistě opakovaně ptali, jaký smysl má dál bojovat, být věrní a trpět, když vysvobození nikde a sami proti tomu, co na ně přišlo, nemohli udělat nic. To jsou situace, v jakých má člověk chuť rezignovat, vzdát se, hledat nějakou jinou cestu. Apoštol to ví, snad i sám zná, a zdůrazňuje, že i s tím se křesťané musí umět vyrovnat. Ne, že by byli sami o sobě silnější, odolnější a statečnější než někdo jiný, ale mají možnost se o někoho silnějšího opřít: pokořte se pod mocnou ruku Boží a všechnu svou starost vložte na něj. Což není formulace apoštolská, ale citát ze žalmů. Lidé, kteří věřili Hospodinu, to znali již dávno před křesťany, teď to však je ještě mnohem jasnější. Apoštol se označuje za svědka utrpení Kristových a účastníka budoucí slávy. Jako Kristovi následovníci dobře víme, že utrpení není poslední slovo, že má smysl vydržet, i kdyby se to nezdálo. Proto buďte pokorní vůči Bohu, nedejte se zviklat v naději, že náš život skončí dobře, protože nás on sám zachrání svou láskou. Možná to tak nevypadá, ale na Golgotě to na první pohled nebyla vůbec žádná sláva - a skončilo to vzkříšením.
Ale apoštol se právě v tomto oddíle, před koncem dopisu, obrací dovnitř do křesťanského sboru a napomíná - oblecte se v pokoru jedni vůči druhým. Napomene starší, aby se ochotně a horlivě starali o církev, nechtěli vládnout, ale byli příkladem ostatním, napomene mladší, aby se podřizovali starším - a shrne to výzvou: všichni buďte pokorní vůči druhým. O pokoře v bibli čteme často, zdá se, že je člověku pořád a pořád třeba připomínat, aby si uvědomil, že není středem světa, mírou všeho a svrchovaným pánem, který rozhodne, co jak má být. A je to zřejmě potřeba připomenout i v křesťanském sboru. Ano, člověk si má pořád uvědomovat, že to, co si myslím, zastávám a chci já, není nutně to pravé a nejlepší, že to, co si myslí, zastávají a chtějí druzí, je zpravidla stejně oprávněné a především, že ani to, co si myslíme, zastáváme a chceme všichni dohromady, nemusí být správné. Pokora je přijmout svou omylnost a nedokonalost a počítat s ní. Vědět, že nemusí být po našem.
To ovšem neznamená, že protože jsme křesťané, máme se sklonit před vším, co se proti nám postaví, že máme násilí, nespravedlnost a zlo přijímat s povzdechem, že to Pán Bůh dopouští a my to musíme přijmout. Pokořit se pod Boží moc neznamená přijmout každou silnou ruku jako Boží vůli nebo dopuštění. To církev nejednou dělala, neodpírala zlému a proviňovala se proti svému povolání.
Stačí se podívat na proroky, které Bůh posílá, aby zvěstovali jeho slovo. Dovedli říci velice tvrdě, co je a co není dobré, uměli kárat a napomínat, zasadit se o spravedlnost (Nátan u Davida) a riskovat i vlastní život. Přitom povolání za proroka samozřejmě předpokládá, že jsou to lidé před Bohem pokorní - a v příbězích o jejich povolání to můžeme najít.
Ježíš sám, který vyhání obchodníky z chrámu a tvrdě kárá farizeje, říká - učte se ode mne, protože jsem pokorný srdcem. Pravá pokora nespočívá ve vnější podobě chování, nedokazuje se ústupností. Taková vnější pokora je naopak velmi často přetvářkou, pokryteckým vytvářením dojmu, kterým člověk sleduje sobecké a často vůbec ne ušlechtilé cíle. Zdánlivá pokora může být zbabělostí, vypočítavostí, nebo také lhostejností a pohodlností. Nechtít se zaplést do nepříjemností.
Ale pokořit se před Bohem znamená spolehnout se, že poslední slovo bude mít on a proto je nemusím mít já. Jde o jeho pravdu, ne o mou. A moc jeho pravdy se nakonec prosadí. I když se někdy zdá, jako by platila moc někoho jiného, i když naše představy o spravedlnosti dostávají pořádně na frak. Když přemýšlím o různých problémech, mívám docela jasnou představu, jak by měl Pán Bůh působit, čemu by měl zabránit a čemu pomoci. Ale být pokorný znamená opustit tyhle představy, vzdát se chuti předpisovat Bohu a prostě důvěřovat, že tomu rozumí a nakonec to obrátí v dobré. Ale nechtít předepisovat Bohu, co má dělat, neznamená sami nic nedělat. Pokora má ochránit před fanatismem, nesmyslným přesvědčením, že pravda a náš názor jsou totéž, ale nezbavuje povinnosti dělat to, co za správné pokládáme - jenom si nikdy nemáme být naprosto jisti sami sebou a svou věcí. To se s křesťanskou pokorou nesnáší.
V naší dnešní společnosti se dá mluvit o všem, tu svobodu máme, ale mluvit o pokoře není zrovna v módě. Heslem dne je umět se prosadit, věřit si, být nezávislý a svobodný, vzít svůj osud do vlastních rukou a překonat konkurenci. Myslet pozitivně, což je často nepřipustit si, že bychom nemuseli mít pravdu. Problém je v tom, že lidské sebevědomí je přečasto nafouknutá nevědomost. Nejsebevědomější jsou ti, kdo toho moc nevědí. Všimněte si, že lidé, kteří se stali v nějakém oboru opravdu váženými odborníky, kteří o své věci vědí víc než kdokoli jiný, zpravidla pokoru znají. Pokora znamená vědět, že neobsáhnu všechno, nerozumím všemu a nemohu všechno, že jsou síly a věci, které nás lidi přesahují. Pokora před Bohem znamená vědět, že tyto síly a věci jsou v moci toho, který mne stvořil a kterému na mně záleží, jak říká apoštol.
Pokora může být důležitým znakem křesťanské církve. Pokora, která se vyznačuje tím, že nechce všechno vědět lépe a o všem rozhodovat, ale není ani alibistická a ustrašená. Umí se spolehnout na toho, který má moc nade vším a právě proto může být svobodná k odpovědné službě, kritickému slovu, varování nebo napomenutí, ať jde o souseda nebo o krále (v Izraeli), v našem případě třeba o šéfa, starostu nebo vládu.
Složit všechnu starost na Boha, jak připomíná apoštol, neznamená lehkomyslnost a nestarání se o nic. Znamená to však vědět, že nejsme sami, že ve svém starání a klopýtání pořád máme ještě naději v Boží zastání. Nebezpečí a problémy mohou přijít a přicházejí, a nezmizí tím, že budeme věřit. Ale spoléháme-li na Boha, můžeme se s nimi poprat svobodni od starosti, jestli tím spasíme svět, nebo i jenom sami sebe. Můžeme bojovat s menší nervozitou, stejně usilovně a bolestně jako každý jiný, ale s nadějí, že nakonec to naše pachtění a trápení má smysl a neztratí ho. I když se nic nedaří, i když prohráváme, to, co děláme v pokoře před Bohem, se neztratí.
Pokořte se pod mocnou ruku Boží, říká apoštol. Je to rada, která není po devatenácti stoletích o nic méně naléhavá. Pro nás, stejně jako pro křesťany ve starověkém Římě, je důležité umět brát život s trpělivostí a nadějí, důvěřovat Bohu, ale být přitom bdělí a zodpovědní ve všem, co děláme, ke všemu, co se kolem nás děje a k čemu můžeme říci své svědectví o pravdě a spravedlnosti překonávající naše lidské zákony. Žít v pokoře, která není maskou, za níž člověk skryje svou pravou tvář, ale která je upřímným a nadějným vyznáním, že náš život je nakonec v moci toho, který vzkřísil Ježíše Krista. Protože po všechny dny našeho života platí, že když jsme Bohu uvěřili, poznali jsme, že mu na nás záleží. Nikdy a v ničem nejsme docela sami, a i kdyby nám to tak připadalo, víme, že nás v tom nenechá. Pokorným on dává milost. Amen.