Neděle 9.6.2013 - 1.Paralipomenon 29, 14

14Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.

 

Sestry a bratři, otevřeli jsme dnešní neděli jednu ze starozákonních knih. Říkáme jí také Kniha letopisů, análů. Když se podíváme do Biblického slovníku, najdeme tam překlad toho řeckého výrazu „paraleipomena“. Jedná se o knihy „zapomenutých“ (zpráv). Jakoby jejich autor chtěl zdůraznit věci a události, které byly podle jeho mínění v knihách Samuelových nebo knihách Královských opomenuty nebo nedostatečně zdůrazněny.

Knihy pochází z levítsko-kněžských kruhů, které měly zájem Izraelskému národu připomenout jeho náboženské povinnosti. Vštípit Izraelcům, kteří se právě navrátili z babylonského zajetí, bohoslužebný řád a vědomí mimořádné Boží přízně, která povzbuzuje k následování příkladných činů minulosti a zachovávání Božího zákona. Vznikaly někde kolem roku 432 – 400 př. Kristem. Soustřeďují se na události týkající se davidovského království, a to jednak z ohledu na postavu krále Davida, jednak ze zájmu o jeruzalémský chrám a jeho bohoslužbu. Na rozdíl od knih Samuelových nebo Královských vypouští autor všechno, co by na krále Davida mohlo vrhat nějaký stín, ale věnuje velikou pozornost Davidově péči o přenesení Hospodinovy schrány do Jeruzaléma a jeho přípravám ke stavbě chrámu, zřízení chrámové bohoslužby a ustavení bohoslužebných řádů. Pisatel se v obou knihách soustřeďuje na to, aby sledoval Boží spasitelné dění hned od stvoření světa, přes události lidu staré smlouvy, k slavné vládě Davidově a Šalamounově, až po obnovení jeruzalémského chrámu po návrtu z Babylonského zajetí. Vzdálenější budoucností se pisatel nezabýval, šlo mu především o to, načerpat z minulosti poučení pro přítomnost.

A tak si můžeme, sestry a bratři položit otázku, když byla tato kniha zapomenutých zpráv určena pro poučení pro přítomnost lidu Izraelského, má ještě co říci i nám? Lidem o více jak dva a půl tisíce let mladším? Má toto poselství promlouvat i do naší dnešní, úplně jiné doby?

Prorok Nátan ohlašuje Davidovi Hospodinovu vůli. Vybudovat v Jeruzalémě Boží chrám. Chrám, který by byl středem Božího lidu, viditelným znamením Boží přítomnosti, Boží milosti ke svému lidu. Z předcházejících biblických knih víme, že Izraelce při jejich putování provázela „Hospodinova schrána“ umístěná ve stanu. A teď má být zbudováno pevné místo pro přebývání Hospodina uprostřed svého lidu.

Sestry a bratři, jak by se král David nezaradoval nad takovým úkolem. Stává se architektem, který rozvrhuje práci, horečně připravuje plány, dispoziční řešení stavby, použití materiálu, a v návaznosti na budování kamenného domu připravuje i ten liturgický, duchovní rozměr. Bohoslužebný řád. To všechno jsou veliké úkoly. Úkoly hodné krále Davida. David tady jedná podobně jako Mojžíš, předávající lidu ustanovení o stavbě stanu setkávání.

Z Hospodina, Boha putujícího se svým lidem a před svým lidem se stává Bůh, který si vybírá Jeruzalém a v něm horu Sijón a na této hoře místo pro svůj dům, kde chce zjevovat svůj soud, svá práva a svou milost. Je důležité si uvědomit, že stavba chrámu není Davidovým svévolným činem, ani nápadem zbožných královských kruhů, ale že se skutečně jedná o Boží dílo. Chrám si vlastně staví sám Hospodin. Hospodinu záleží na tom, aby dílo bylo zdárně a moudře dokončeno. A nakonec nejde jen o záležitost vladaře, vládnoucích kruhů. Do díla se zapojuje všechen lid. Ten nový chrám má být dílem celé pospolitosti Izraelců.

Ono to nakonec dopadlo trochu jinak. David chrám nevybudoval, byl to až jeho syn Šalomoun. Ale David tímto dílem žil tak, že šel svému lidu příkladem. „Pro dům svého Boha jsem připravil, co jsem mohl. Zlato, náčiní, drahé kameny. Ale protože mám v domě svého Boha zalíbení, přidávám pro dům svého Boha i ze svého vlastního jmění.“ A hned klade otázku a vybízí k obětavosti i všechny ostatní: „Kdo by chtěl dnes ze svého jmění dobrovolně něco obětovat pro Hospodina?“ I v době putování přispívali předáci svými dary na stan setkávání. A tak lze vidět i věcnou spojitost se stavbou Jeruzalémského chrámu. Jde o Hospodinův příbytek, a proto by k této stavbě neměl být nikdo lhostejný.

A ochota je tak veliká, až radost zaplavuje Davidovo srdce a vytryskne nakonec i v jeho modlitbě. „I dobrořečil David Hospodinu… Požehnán jsi, Hospodine, od věků na věky.. všechno co je na nebi a na zemi je tvé … bohatství a sláva pocházejí od tebe… Bože vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé svaté jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost přinášet takto dobrovolné dary. Od tebe pochází všechno! Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou!

Sestry a bratři, David tady vyznává, že všechno co má, všechno co jej obklopuje, všechno co užívá je darem Boží milosti. A tak všichni, kteří přináší dobrovolně dary na chrám, dávají to, co prve smi přijali od Božského Dárce. Hospodin vlastně staví chrám sám a ze svého.

Je třeba ještě dalšího komentáře k těmto Davidovým slovům? Jak hluboko by se nám měla vrýt do srdce i v naší době. Naše modlitebny, kostely, diakonie, práce s mládeží a dětmi, to všechno je budování Božího chrámu. To všechno je budování Božího království na této zemi. A protože jsme jen lidé, kteří žijí na této zemi, uprostřed společnosti, která má nějaká pravidla. Musíme se zabývat také budováním míst, kde bychom mohli svého Pána chválit a velebit za jeho lásku. K tomu, abychom mohli konat úkol, který nám byl svěřen, musíme mít určité zázemí. Musíme mít svůj hrad, chrám, kostel, modlitebnu, tak jako David. A toto místo by mělo být symbolem naší vděčnosti, našeho vztahu.         

V žádném případě se nejedná o místo svaté v tom smyslu, že jenom na něm by se zdržoval náš Bůh, jen tam bychom se s ním mohli setkávat. Ale je to místo, které viditelným způsobem dává najevo, jak budujeme i svůj vnitřní chrám, svůj vnitřní hrad. Často jsme si připomínali z knihy proroka Nehemiáše, co to znamená, když lid má své srdce při budovaném díle (Neh 3,38).  A to Davidovo vyznání, jeho počínání a konání všeho lidu naznačují, kde skutečně bylo jejich srdce.

            A takto se musíme stavět i k našemu budování. Ve světle Ježíšovy lásky, ve světle jeho oběti, budujeme svůj vnitřní chrám. Otvíráme své srdce jeho působení. Ale on nepůsobí jen v nás. Je nás skupina, je nás celé společenství, celá církev. Skrze naše srdce, skrze naši oddanost jeho slovu vybudoval Ježíš církev a skrze naše ruce buduje i nás, ten svůj chrám. Viditelný hrad, kde bychom se měli cítit bezpečně, kde znovu načerpáme nové síly. Třeba oprava našeho kostelíka. I ona je viditelným znamením Boží přítomnosti na této zemi. I ona je tím viditelným novým Jeruzalémským chrámem. A skrze ni lidé poznají, jaká je naše víra, jaký je náš vztah k našemu Bohu.  Jestli je opuštěná, nenavštěvovaná a z nezájmu i chátrající, nebo zda je naplněna těmi, jejichž srdce je při Božím díle, i když dávají jen malý peníz, ale velký díl ze svého majetku a srdce.

            V druhé epištole Pavlově ke Korintským se dočítáme o výzvě ke sbírce pro Jeruzalémské chudé. A čteme tam i Pavlovo svědectví, že „z veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost… dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost….. překonali všechno naše očekávání.“ (2K 8,2-3. 5.)  Srdce Makedonských sester a bratří bylo otevřeno Boží láskou. Zcela určitě věděli, že sami nemají mnoho nazbyt. Ale přece jen jejich obětavost přispěla. Každý podle svých možností a především „d o b r o v o l n ě“.

            A vztáhneme-li to ke svědectví Boží lásky, která nás učí milovat. Učí nás milovat Boha, ale i člověka. Pak i tady musíme uznat, že byl překonán zákon, že jsme byli v lásce osvobozeni od nařízení desátého dílu, tak jak jej přinášel Sinajský zákon. V Ježíši Kristu jsme byli osvobozeni. Jsme volní. Nejsme vázání. Je-li potom touto volností naplněno naše srdce, je-li tato volnost vztažena k oné milující lásce, pak Bohu i lidem věnujeme dobrovolně i daleko větší díl, než jenom desetinu svého majetku, desetinu svého života, desetinu všeho našeho úsilí. „Neříkám to jako rozkaz, zmiňuji se však o horlivosti jiných, abych vyzkoušel opravdovost vaší lásky. (2K 8,8)